Za Petrem Šedivým nestojí typická kariéra investora. Vystudovaný lékař, který prošel obchodem i budováním vlastní softwarové firmy, se k investování dostal přes zkušenosti z různých oborů – a právě tato pestrost dnes formuje jeho pohled na byznys i startupy. Petr Šedivý dnes působí jako CEO a společník společnosti Venture Club Invest a patří mezi osobnosti českého prostředí rizikového kapitálu.
Venture Club, který založil v roce 2016, není klasickým investičním fondem. Jde o komunitu soukromých investorů, která propojuje kapitál, zkušenosti i kontakty a zaměřuje se na přímé investice do firem a inovativních projektů. Od svého vzniku už klub podpořil desítky projektů a investoval stovky milionů korun, čímž se zařadil mezi výrazné hráče na české startupové scéně.
Právě kombinace podnikatelské praxe, vlastních investičních chyb i důrazu na komunitní přístup dává pohled Šedivého na investování specifický rozměr. V rozhovoru popisuje, jak dnes přemýšlí o riziku, co rozhoduje o úspěchu startupu i proč podle něj nestačí jen „poslat peníze a čekat“.
Vystudoval jste medicínu, prošel jste obchodem a vybudoval jste i vlastní softwarovou firmu. Když se dnes ohlédnete zpátky, co z těchto zkušeností vás nejvíc formovalo jako investora, a v čem vám tahle méně typická cesta dává výhodu oproti lidem, kteří se pohybují jen čistě ve financích?
Myslím, že mě nejvíc formovalo to, že jsem si obecně prošel několika úplně odlišnými světy. Medicína mě naučila disciplíně, odpovědnosti, výdrži a také tomu, že ne každá situace má rychlé a jednoduché řešení. Obchod s léky v korporátu, později s garážovými vraty a poté i se softwarem ve vlastní firmě, mi ukázal, že některé aspekty fungují obecně: plánování, provedení, kontrola výsledku a korekce. Všude platí, dobrý nápad sám o sobě nestačí, pokud ho neumíte dostat k lidem.
Zmiňovaná vlastní softwarová firma mě naučila velkému respektu k tomu, jak těžké je něco opravdu vybudovat. Navíc jsem došel k uvědomění, jak je důležitý dobrý tým lidí.
Dnes mi to pomáhá hlavně v tom, že se na firmy nedívám jen jako na investiční příležitosti na papíře. Znám více profesí i prostředí z vlastní zkušenosti. Zajímá mě, jak zakladatel přemýšlí, jestli rozumí zákazníkovi a jestli má schopnost firmu dlouhodobě vést a jakými lidmi se obklopuje. Nemyslím si, že moje cesta je lepší než čistě finanční background, ale určitě mi dává širší optiku. A v early-stage investování je podle mě právě tohle dost důležité.
Nenechte si ujít: Rozhovor s Karlem Janečkem
V jednom starším rozhovoru jste mluvil o tom, že vaše první investice nedopadly dobře, a i to vás dovedlo k vytvoření Venture Clubu. Co jste tehdy udělal špatně a co z těchto chyb ovlivňuje vaše rozhodování dodnes?
Na začátku jsem určitě některé věci podcenil, neměl dost informací. Člověk se snadno nadchne pro nápad a energii zakladatele, pro zajímavý obor nebo pro představu, že je u něčeho nového, výnosného. Ale časem zjistí, že nadšení nestačí. Nestačí ani dobrý pitch. Pokud chybí investorovi porozumění produktu, ověření deklarovaných faktů, disciplína, kontrola nad čísly, realistický plán a správně nastavené vztahy mezi investorem a firmou, musí to dopadnout špatně.
Dodnes si z toho nesu hlavně jednu věc, čímž je fakt, že investice musí stát na kombinaci důvěry a kontroly. Nestačí věřit lidem, člověk musí rozumět i tomu, do čeho přesně vstupuje. A zároveň jsem se naučil větší pokoře. Ne každou firmu umíme přečíst správně, a ne každá investice dopadne podle očekávání, i když na začátku vypadá slibně. Je potřeba počítat s možností ztráty a diverzifikovat.
Venture Club jste budoval jako místo, kde nejde jen o peníze, ale i o kontakty, zkušenosti a aktivní pomoc firmám. Kdybyste měl jednoduše vysvětlit běžnému investorovi, v čem se váš přístup liší od klasického fondu nebo od člověka, který jen pošle peníze a dál nic neřeší, jak byste to popsal?
Já bych řekl, že naším cílem nikdy nebylo být jen místem, odkud odejdou peníze na účet startupu. Venture Club jsme stavěli tak, aby se kolem investic vytvořilo i prostředí lidí, kteří umějí pomoct zkušeností, kontaktem nebo pohledem z praxe. Společně se mohou poradit a sdílet zkušenosti a názory, lépe vybrat investici. Společným investováním snižujeme rizika jednotlivce. Přesto poskytujeme celkovou větší částku v projektech, které jeden sám neudělá.
Rozdíl proti pasivnímu investorovi je v tom, že se snažíme být partnerem, ne jen zdrojem kapitálu. Menší investor se může přidat k většímu. A rozdíl proti klasickému fondu je v tom, že u nás je silně přítomný i komunitní rozměr a hlavně, konkrétní investici si vybírá každý sám. Samozřejmě to neznamená, že investor má firmě mluvit do všeho. Ale když už někde jsme, chceme být užiteční. Investujeme, když máme mezi sebou někoho, kdo problematice rozumí. To je podle mě zdravější model než jen poslat peníze a čekat, co se stane.
V posledních měsících opakovaně říkáte, že investoři jsou opatrnější a vybíravější než dřív. Co se podle vás na trhu změnilo nejvíc?
Investiční prostředí se zrychlilo. Podle mě se změnilo hlavně to, že trh je realističtější. Před pár lety bylo období, kdy se hodně věřilo příběhům, růstu a budoucímu potenciálu. Dnes se investoři mnohem víc dívají na to, co firma reálně umí už v této chvíli, jak nakládá s penězi, jak dlouho vydrží fungovat a jestli má její model pevné základy. Dobrých nápadů je totiž dnes na trhu spousta, ne všechny ale mají dostatečný potenciál. Ne vždy má founder realistická očekávání.
Není to ale nutně špatná zpráva. Spíš bych řekl, že trh dospěl. Investoři jsou opatrnější, protože už vědí, že mezi zajímavou prezentací a dobrým výsledkem bývá často dost velká vzdálenost. A zakladatelé, kteří to myslí vážně, to většinou chápou také.
Zároveň se dnes často mluví o tom, že startupů, do kterých má opravdu smysl investovat, není zase tolik. Když vám dnes někdo přijde představit svůj byznys, co jsou první tři věci, podle kterých poznáte, že to není jen hezky zabalený příběh, ale firma, která má reálnou šanci obstát?
První je, jestli firma řeší reálný unikátní problém, či potřebu – zda existuje dostatečně velký a adresovatelný trh. A nejen pěkný pitch deck. Druhá věc je, jestli už je vidět nějaký důkaz, že produkt funguje v praxi, a to nemusí to být hned velká čísla, nicméně musí být jasné, že o to někdo opravdu stojí. A třetí je kvalita zakladatele, respektive týmu.
U zakladatelů mě zajímá hlavně schopnost kombinovat tah na branku s realismem. Když je někdo až příliš přesvědčený, že všechno půjde snadno, je to pro mě spíš varovný signál. Dobří zakladatelé většinou vědí, co je na jejich byznysu silné, ale zároveň umí pojmenovat i slabiny a rizika.
V rozhovorech zdůrazňujete, že zakladatel musí nejdřív něco obětovat sám a ukázat, že do projektu dal vlastní čas, energii nebo peníze. Proč je to pro vás tak důležité – a dá se poznat, kdy člověk svému projektu opravdu věří, a kdy jen dobře mluví?
Každý projekt musí žít na energii někoho, kdo to nevzdá a neuteče, vydrží. Podnikání bez osobního vkladu bývá často málo odolné. Když zakladatel sám nic neriskoval, těžko může čekat, že riziko ponesou ostatní za něj. Nemusí jít jen o peníze. Někdy je důležitější čas, vytrvalost, schopnost nést nejistotu a ochota několik let něco budovat bez jistoty výsledku.
A ano, většinou se to poznat dá. Člověk, který projektu opravdu věří, bývá konkrétní, zná detaily, má za sebou odvedenou práci a nepotřebuje všechno lakovat na růžovo. Kdo jen dobře mluví, ten se často rychle ztratí u nepříjemnějších otázek.
Říkal jste také, že Češi často umějí něco dobrého postavit, ale neumějí to stejně dobře prodat. Čím to podle vás je? A je to dnes jedna z hlavních brzd českých startupů, které chtějí růst i za hranicemi?
Myslím, že u nás pořád převažuje důraz na produkt a technické řešení, což je samo o sobě pěkné. Problém je, že prodej, marketing a budování obchodní strategie, schopnost foundra prodat se, jsou někdy vnímány skoro jako něco druhotného. Je to ale v praxi a ve světě naopak. Jenže ve chvíli, kdy chce firma růst, nestačí být jen dobrý. Musí být i vidět, musí být srozumitelná a musí umět přesvědčit zákazníka. Produkt je spíše samozřejmost.
Ano, je to podle mě jedna z brzd. Ne jediná, ale významná. České startupy často mají kvalitní základ, ale podcení komerční stránku věci. A to je škoda, protože právě tam se pak rozhoduje o tom, jestli zůstane zajímavý lokální projekt, nebo vznikne opravdu silná firma.
Nepřehlédněte: Jak začít investovat? TOP 10 investičních strategií, které by měl znát každý investor
Venture Club se podle vašich vyjádření většinou pouští do větších investic a chce mít ve firmě i možnost dohlížet na její vývoj. Proč je pro vás důležité být aktivně u stolu? A kde je hranice mezi užitečnou pomocí investora a chvílí, kdy už investor firmě spíš překáží?
Je pro nás důležité být u stolu proto, že pohled z venku pomůže proti hrozící provozní slepotě. Můžeme nabídnout jiný pohled, případně zasáhnout, pokud je třeba dříve, než je pozdě. Bereme na sebe i kus odpovědnosti. Když do firmy vstoupíme, nechceme jen sledovat, jak se situace vyvíjí, ale chceme mít možnost být nápomocní v okamžiku, kdy to dává smysl.
Na druhou stranu je důležité znát hranici. Investor nemá firmu řídit místo zakladatele. Má pomáhat, otevírat dveře, upozornit na rizika, přinášet zkušenost. Ale jakmile začne přebírat operativu nebo zakladateli bere prostor dělat vlastní rozhodnutí, je to špatně. Funguje to tehdy, když obě strany znají svou roli.
Z výsledků Venture Clubu za rok 2025 je vidět, že jste vedle nových investic hodně posílili i práci s portfoliem, tedy s firmami, do kterých už jste vstoupili. Je to důkaz, že dnešní doba je složitější, nebo spíš známka toho, že startupové investování dospívá a už není jen o hledání dalšího „hitu“?
Podle mě je to kombinace obojího. Ta doba je náročnější a firmy obecně čelí většímu tlaku než před několika lety. Zároveň si ale myslím, že i investiční prostředí je dnes dospělejší. Už nestačí jen najít zajímavý projekt a vstoupit do něj. Stejně důležité je, co se děje potom, jak už jsem zmiňoval dříve.
Práce s portfoliem je podle mě přirozená součást investování. Někde pomůžete růstu, jinde řešíte složitější situaci, jinde je potřeba něco přehodnotit. Nejde o známku slabosti trhu, spíš čiré reality. A kdo chce být dlouhodobě důvěryhodný investor, musí umět fungovat i v této části investičního cyklu. Venture Club funguje jako agentura jak pro investovanou firmu, tak pro investory.
Ve stejném ohlédnutí za rokem 2025 zmiňujete, že vedle růstových firem rozšiřujete nabídku i o projekty s průběžným výnosem. Znamená to, že i movitější investoři dnes chtějí vedle šance na velký budoucí zisk také něco stabilnějšího a předvídatelnějšího?
Ano, myslím, že je to přirozený posun. Zkušenější investor obvykle nechce mít všechno postavené jen na jednom typu rizika. Vedle růstových příležitostí chce mít v portfoliu i něco stabilnějšího, co dává lepší předvídatelnost. Neznamená to, že by zmizela chuť investovat do ambiciózních projektů. Jen je vidět větší důraz na vyváženost. A podle mě je to zdravé. Dobrý investor by neměl být ani přehnaně agresivní, ani zbytečně ustrašený. Měl by umět riziko rozumně rozkládat. Ve Venture Clubu hledáme příležitosti i pro sebe, potřebujeme proto více druhů investic pro možnost lepší diverzifikace. Máme proto v portfoliu i vstupy do fondů, nejen jednotlivých firem.
Hodně sázíte také na spolupráci s Tensor Ventures a na deep tech, tedy firmy založené na náročnějších technologiích, často s delším vývojem, ale velkým potenciálem. Co vás na tomto směru přesvědčuje právě teď? A proč by měl běžný investor deep tech vůbec sledovat?
Deep tech je podle mě zajímavý v tom, že stojí na něčem, co je hůř napodobitelné. Když se takový projekt povede, nebývá to jen rychle postavená služba bez obrany proti konkurenci, ale firma s hlubší technologickou hodnotou. Tensor Ventures umí vhodné firmy v raném stadiu identifikovat. Je to koinvestiční fond, s kterým rádi spolupracujeme.
Současně je ale fér říct, že to není jednoduchý segment. Vyžaduje trpělivost, odborné posouzení a ochotu přijmout delší horizont, a právě proto dává smysl spojovat se s partnery, kteří se v tomhle prostoru pohybují dlouhodobě. Pro běžného investora je deep tech zajímavý proto, že může být součástí budoucích velkých změn. Ale je potřeba k němu přistupovat s respektem, ne jako k módní zkratce k rychlému výnosu.
S umělou inteligencí dnes pracuje skoro každý druhý startup, alespoň v prezentaci. Jak dnes rozlišujete mezi firmou, která má AI opravdu jako důležitou součást byznysu, a firmou, která si to slovo přidala hlavně proto, že na to slyší investoři?
Já se na to dívám vlastně dost jednoduše. Ptám se, co by z té firmy zbylo, kdybychom slovo AI z prezentace vymazali, a pokud by byznys fungoval v zásadě stejně, je dost možné, že jde spíš o marketing než o podstatu celého podnikání. U firem, které mají AI skutečně integrovanou do jádra produktu, bývá vidět několik věcí: rozumí datům, rozumí limitům technologie, umí přesně popsat, kde vzniká jejich konkurenční výhoda, a hlavně umí ukázat praktický dopad na zákazníka. Když je AI jen ozdoba, bývá to poznat poměrně rychle.
Když se dnes bavíme o investicích do startupů, hodně lidí si pořád představuje rychlé zhodnocení nebo velký exit během pár let. Jak realistická je tahle představa v roce 2026? A jak by si měl investor správně nastavit očekávání, aby nebyl zbytečně zklamaný ani příliš naivní?
Myslím, že představa rychlého exitu je dnes spíš přání než standard. Může se to stát, ale rozhodně bych na tom nestavěl investiční očekávání. Startupové investování je ze své podstaty rizikové a dlouhodobé. Člověk musí počítat s tím, že některé věci nevyjdou, některé budou trvat déle a jen menší část investic přinese opravdu výrazný výsledek.
Správné nastavení očekávání podle mě znamená dvě věci – nečekat zázrak a chápat, proč do té třídy aktiv vůbec vstupuji, diverzifikovat. Jestliže někdo hledá jistotu a extra rychlou likviditu, startupy pro něj nejsou a pravděpodobně ani nikdy nebudou ideální. Pokud ale někdo hledá dlouhodobou příležitost a je smířený s vyšším rizikem, pak to smysl dávat může.
Kdybyste měl na závěr poradit čtenáři Tradeinfo.cz, který uvažuje, že část peněz dá do startupů a inovativních firem, ale nechce naletět na přehnané sliby, jaké tři signály by ho měly přesvědčit, že dává projekt smysl?
Prvním signálem je pro mě to, že zakladatel má za sebou něco konkrétního a je vidět, že projekt nestojí jen na dobré prezentaci, ale i na skutečně odvedené práci. Druhým je, že firma umí jasně a srozumitelně vysvětlit, komu její produkt pomáhá, v čem je přínosný a ideálně už má i první reakce nebo potvrzení z trhu. A třetím je transparentnost celé investice, tedy že investor rozumí nejen příležitosti, ale i rizikům, a ví, jak může realisticky vypadat další vývoj.
Obecně bych doporučil nenechat se oslovit jen silným příběhem. Je třeba zkusit vnímat i to, co je za ním skutečně postavené. Dobrý projekt totiž nemusí být za každou cenu nejhlasitější. Často naopak nejvíc zaujme tím, že působí promyšleně, poctivě a stojí na pevných základech.
Nenechte si ujít: Práce z domova – Tipy, jak si vydělat z pohodlí domova
Foto: archiv Petra Šedivého
Logo: ventureclub.cz
