Karel Janeček patří v českém veřejném prostoru k výrazným a zároveň rozporuplným osobnostem. Vystudovaný matematik a absolvent Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, MBA programu na Bradley University a doktorského studia matematických financí na Carnegie Mellon University se prosadil především jako spoluzakladatel skupiny RSJ, která uspěla v oblasti algoritmického obchodování.
Vedle byznysu na sebe upozornil také filantropickými aktivitami, podporou vědy, bojem proti korupci i snahou promýšlet podobu veřejného života prostřednictvím volebního systému D21. Do širšího povědomí se pak zapsal i svou prezidentskou kandidaturou před volbou hlavy státu v roce 2023. V rozhovoru se vrací nejen ke svému pohledu na investování a společenskou odpovědnost, ale i k tématům svobody slova, role státu a toho, jak podle něj obstát v době hlubokých změn.
Zdroj: archiv Karla Janečka
Začněme osobně. Od chvíle, kdy jste před čtyřmi lety oznámil svou kandidaturu na prezidenta, uběhla už nějaká doba. Jak se dnes máte, čemu se věnujete a co vás motivuje?
Mám se dnes nejlépe ve svém životě a ten trend je stále vzestupný, za což jsem upřímně vděčný. Pokud bych měl svou současnou činnost popsat v širším kontextu, vedle osobní roviny se věnuji především projektům, které reagují na aktuální globální vývoj. Ten vnímám jako období zásadních proměn, které označuji jako sociální singularitu, tedy čas hlubokých systémových změn a možného přerodu společnosti.
Za naprosto klíčové považuji ochranu svobody slova. Vnímám ji jako jeden z určujících civilizačních testů – otázku, zda jsme jako společnost schopni dlouhodobě obstát. Svoboda podle mě není jedinou podmínkou smysluplné existence, ale je její nezbytnou součástí. Pokud ji ztratíme, ztrácíme i schopnost se jako společnost rozvíjet.
S tím úzce souvisí potřeba hlubší sebereflexe – jak na úrovni společnosti, tak jednotlivců. V českém prostředí to podle mě dobře ilustruje zkušenost z období covidu. Ukázalo se, jak silně může strach ovlivnit kolektivní rozhodování a jaké důsledky to může mít, včetně dopadů na děti. Historie zná různé formy manipulace, často zaměřené proti určitým skupinám. V tomto případě ale šlo o situaci, kdy jsme učinili neobhajitelná rozhodnutí, která měla strašlivý dopad na naše děti.
Právě schopnost tuto zkušenost reflektovat považuji za zásadní. Každá společnost, která chce dlouhodobě prosperovat, musí chránit své potomstvo jako jednu ze svých základních hodnot. Pokud v tomto ohledu selže, je důležité si to přiznat a poučit se z toho.
Zároveň ale nevnímám současnost pouze pesimisticky. Žijeme v mimořádné době s obrovským potenciálem. Nejde jen o rozvoj umělé inteligence, ale obecně o možnost zásadně proměnit způsob, jakým fungujeme – zvýšit efektivitu, omezit závislost na materiálních zdrojích a posunout se jako společnost dál. Věřím, že lidé jsou ve své podstatě dobří a přirozeně tíhnou ke smysluplné činnosti. Klíčové je nenechat se paralyzovat strachem, zůstat otevření, kritičtí a aktivně hledat cestu vpřed.
Nepřehlédněte: Žádná seriózní finanční instituce nedokáže garantovat zisk,“ říká analytička Wonderinterest Olívia Lacenová. Jak rozpoznat podvodného brokera?
Krátce se zastavme u svobody slova a jejího možného ohrožení. Proč jsme se podle vás dostali do stavu, který označujete jako „sociální singularitu“? Nesou na tom podíl spíše sociální sítě, nebo politici?
Nemyslím si, že by za to mohli politici jako takoví. Spíše se ukazuje, že samotný politický systém v dnešní podobě přestává odpovídat současné době. Model, který mohl dobře fungovat před sto lety, dnes ztrácí schopnost přirozeně budit respekt i důvěru. Ostatně i samotné vnímání role poslance se proměnilo – zatímco dříve byla spojena s určitou autoritou, dnes ji významná část veřejnosti takto nevnímá.
To, co nazývám sociální singularitou, nevnímám primárně negativně. Naopak ji chápu jako přirozenou fázi vývoje – možná poslední krok před tím, než se lidstvo dokáže lépe propojit a efektivněji fungovat. Je to období výrazné dynamiky, kdy se rozpadají dosavadní struktury a zároveň vzniká prostor pro nové přístupy a řešení.
Právě v tom spočívá její ambivalence. Na jedné straně jde o moment s obrovským potenciálem – možnost zásadní proměny směrem k prosperitě a lepšímu fungování společnosti. Na straně druhé je to ale i velmi křehké období, které vyžaduje vysokou míru odpovědnosti a pozornosti. Pokud ji jako společnost neprojevíme, může se tento přelomový moment vyvíjet i negativním směrem.
Vaše profesní dráha je v českém kontextu poměrně výjimečná – vystudoval jste matematiku, uspěl jste v algoritmickém tradingu a dnes jste spojován i s filantropií. Kdy jste začal vnímat kapitál nejen jako nástroj výnosu, ale i jako prostředek společenské změny?
Ten moment přišel ve chvíli, kdy jsme dosáhli skutečného úspěchu a vytvořili si dostatečné finanční rezervy. Uvědomil jsem si, že tyto prostředky už zdaleka nepokrývají jen osobní potřeby – že je člověk v životě vlastně nemá šanci spotřebovat.
Můj vlastní život se přitom nijak zásadně nezměnil. Vždy jsem měl spíše skromné potřeby. Zároveň jsem ale cítil, že nastal čas posunout se dál a věnovat se věcem, které pro mě měly význam už od dětství.
Vždy jsem měl také silný smysl pro spravedlivost – a zdůrazňuji spravedlivost jako hodnotu, nikoli jen její formální právní podobu. Stejně tak jsem vnímal vědu jako jeden ze základních pilířů civilizace. Přirozeným prvním krokem proto byla podpora vědců a studentů na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy.
V roce 2009 jsem založil nadační fond na podporu vědy a výzkumu, který se později transformoval v Nadační fond Neuron. Postupně jsem ale začal více vnímat společnost jako celek – její slabá místa, nespravedlnosti i projevy korupce. To vedlo ke vzniku Nadačního fondu proti korupci, jehož cílem bylo podporovat lidi, kteří mají odvahu se proti ní postavit, často za cenu osobního rizika.
Právě tato zkušenost mě přivedla i k úvahám o samotném nastavení systému. Postupně jsem dospěl k přesvědčení, že korupce není primárním problémem, ale spíše důsledkem mimo jiné toho, jaké lidi si volíme.
Po dalších analýzách jsem si uvědomil, že jedním ze zásadních klíčů společenské reformy je, jak je nastavený volební systém. V současné podobě vytváří prostředí, které korupční jednání spíše usnadňuje a zvýhodňuje ty, kteří ho chtějí využívat, zatímco čestní lidé se ocitají v nevýhodě. A to považuji za zásadní problém.
Karle, co vám to osobně přináší? Je to pro vás dnes hlavní zdroj motivace a smyslu, když už máte zajištěný život?
Jednoznačně ano. V současnosti téměř vše, do čeho investuji, posuzuji především podle toho, jaký má projekt přesah – tedy zda přináší hodnotu i mimo čistě finanční rovinu.
Ekonomická stránka je samozřejmě stále důležitá. Projekty by měly být ziskové, případně alespoň dlouhodobě udržitelné. Zásadní pro mě ale je, aby dávaly smysl jako celek a nestály pouze na tom, že je někdo průběžně financuje.
Když posuzujete konkrétní projekt nebo investiční příležitost, jak pracujete s napětím mezi ekonomickou návratností a společenským přínosem? Lze mezi těmito dvěma póly najít stabilní rovnováhu?
Myslím, že ano. Ekonomická, respektive byznysová stránka je důležitá především proto, aby projekt dával smysl a mohl dlouhodobě fungovat. Osobně mě ale přitahují projekty, které mají tzv. „kladné sešikmení“ – tedy takové, u nichž je potřeba počítat s vyšší mírou rizika v tom smyslu, že ne všechny, nebo dokonce většina uspějí, ale ty, které se prosadí, mají o to větší dopad.
Zároveň považuji za zásadní, aby každý projekt obstál i z investičního hlediska. To je základní předpoklad. Vedle toho je pro mě dnes ale klíčovou podmínkou právě přesah – schopnost přinášet hodnotu i mimo čistě finanční výsledek.
Nemyslím si, že by bylo možné nahlížet na svět jen optikou úzké racionality, tedy skrze finanční výsledky bez ohledu na širší kontext. Důležité je zohledňovat i externality, ideálně jejich pozitivní dopady, a přemýšlet o investicích v širších souvislostech. A ano, klidně i v rovině, kterou bychom mohli označit jako hodnotovou nebo spirituální.
Část lidí tvrdí, že hlavní odpovědnost leží na státu a regulaci. Jiní naopak upozorňují, že soukromý kapitál má dnes tak silný vliv, že se bez vlastní etiky neobejde. Jak to vidíte vy? Má investor aktivní odpovědnost za společenské důsledky svých rozhodnutí?
V tom mám jasno – každý člověk nese odpovědnost za své činy, a investor tedy i za své investice. Neměl by zvažovat pouze jejich výnosnost, ale také jejich širší, včetně morálního, dopadu.
Spoléhat se výhradně na stát podle mě není realistické. Vidíme, že státy často narážejí na své limity a nedokážou reagovat dostatečně pružně. Součástí proměny, o které mluvím, je i to, že role státu se v některých ohledech oslabuje. Odpovědnost se tak více přesouvá na jednotlivce – zejména na ty, kteří mají vliv a rozhodovací pravomoci.
Právě lídři a investoři podle mě nesou v tomto ohledu zásadní díl odpovědnosti. Přenášet ji výhradně na stát může být do určité míry alibistické. Zároveň je ale potřeba vnímat, že otázka regulace je citlivá – může být legitimním nástrojem, ale také prostředkem, kterým se v některých případech omezuje svoboda, například pod záminkou ochrany veřejného prostoru. Proto je důležité hledat rovnováhu mezi individuální odpovědností a rolí institucí.
Můžete to rozvést?
Jedním z hlavních rizik podle mě je, že snaha bojovat proti dezinformacím může vést k nechtěnému omezování svobody slova. Typickým příkladem je nový zákon „činnost pro cizí moc“, který je formulován natolik široce, že se může stát snadno zneužitelným. A právě v tom vidím problém – dobře míněné kroky mohou otevřít prostor pro zásahy, které už jdou nejen za hranici ochrany veřejného zájmu, ale postupně mohou posuvnými kroky směřovat k totalitě.
Často se také objevuje argument, že lidé nejsou schopni dostatečně rozlišovat mezi pravdivými a nepravdivými informacemi, a proto je potřeba informační prostor regulovat. Tento pohled chápu, ale nesdílím ho. Pokud bychom připustili, že existuje autorita, která bude určovat, co je pravda a co lidé smějí vidět, znamenalo by to vytvoření mechanismu, který je z principu náchylný ke zneužití. Nikdo není neomylný a žádná instituce nemá monopol na pravdu.
Za správnou cestu považuji osvětu a otevřenou komunikaci. Pokud považuji nějaké tvrzení za zavádějící nebo nepravdivé, je důležité na něj reagovat, vysvětlovat a nabízet kontext. Klíčové je vést debatu, nikoli ji uzavírat prostřednictvím zákazů.
Nenechte si ujít: Podílové fondy vs. ETF
Takže řešením je spíše osvěta?
Ano, přesně tak. Osvěta, komentář a otevřená diskuse. Lidé, kteří sledují veřejné dění, by podle mě měli cítit určitou odpovědnost a aktivně do debaty vstupovat.
Nemyslím si, že cestou je obsah zakazovat. Mnohem důležitější je na něj reagovat, vysvětlovat souvislosti a doplňovat kontext. Právě to je podle mě základní předpoklad pro fungování svobodné společnosti.
Znamená to tedy, že si informace musíme jako společnost „filtrovat“ sami a nést za to odpovědnost?
Ano, každý především sám za sebe. Zároveň je důležité klást důraz na autenticitu – tedy říkat věci tak, jak je člověk skutečně vnímá, a nebát se za své postoje převzít odpovědnost.
Když se podíváme na vývoj posledních let, od investorů, firem i fondů se stále častěji očekává, že vedle zisku dokážou vysvětlit i svůj širší přínos. Myslíte si, že kombinace ekonomického výnosu a společenského dopadu se může stát novým standardem, nebo zůstane spíše doménou menší skupiny investorů?
Souvisí to i s určitou vnitřní rovinou člověka – s tím, že přemýšlí o smyslu svého jednání a o tom, jakou roli ve světě hraje. Finanční stránka je samozřejmě důležitá, ale jen málokdo chce, aby vydělávání peněz bylo jediným cílem jeho života.
„Užitek“, který jako lidé hledáme, není čistě ekonomický. Zahrnuje rodinu, vztahy, děti, ale i širší témata, jako je stav společnosti nebo životního prostředí. Zároveň je ale potřeba mít na paměti, že i tyto hodnotové rámce mohou být někdy využívány účelově nebo zneužívány.
Přesto si myslím, že tlak na širší odpovědnost investorů bude postupně sílit. Neznamená to nutně, že se tento přístup stane univerzálním standardem, ale jeho význam poroste. Klíčové podle mě je, aby investoři dokázali uvažovat v širším kontextu a nevnímali investování pouze jako nástroj k maximalizaci zisku.
Pokud bych vám oponoval – tohle se možná snáze říká člověku, který už kapitál má. Co byste poradil začínajícím investorům? Měli by přemýšlet o dopadu svých investic už od začátku?
Určitě dává smysl mít alespoň základní dlouhodobou vizi. Zároveň ale rozumím tomu, že v začátcích je klíčové soustředit se především na to, aby člověk uspěl – tedy dokázal vydělat peníze, zvládl první kroky a nebál se podstoupit určitou míru rizika.
V této fázi je naprosto legitimní řešit primárně ekonomickou stránku. Důležité ale je zůstat otevřený tomu, že s postupným úspěchem se může měnit i perspektiva a ambice investora.
Ideální situace podle mě nastává ve chvíli, kdy už od začátku existuje určitá myšlenka nebo směr, který přesahuje čistě finanční rovinu a má potenciál pozitivního společenského dopadu. Nemusí to být hlavní priorita od prvního dne, ale je dobré ji mít někde v pozadí a postupně ji rozvíjet.
Žijeme v době, kdy se vedle sebe odehrávají klimatická krize, technologická transformace, rostoucí nerovnosti i ztráta důvěry v instituce. Kde podle vás současný ekonomický a investiční systém selhává nejvíc? Je problém v pravidlech, motivacích, nebo v tom, jak definujeme úspěch?
To selhání podle mě skutečně existuje – a shrnul bych ho jedním slovem: strach, respektive manipulace strachem jako nástrojem vlivu.
Vidíme, že různé mocenské skupiny se snaží posilovat svůj vliv – nemusí jít vždy jen o ekonomický zisk, často jde o moc jako takovou. A právě strach je v tomto ohledu mimořádně účinný nástroj, jak ovlivňovat chování společnosti.
Výrazně se to podle mě ukázalo během pandemie covidu. Kdyby mi někdo předem popsal, jak budou lidé reagovat a jak silnou roli bude hrát strach v rozhodování společnosti, jen těžko bych tomu věřil. Ta zkušenost byla v tomto směru velmi intenzivní.
Neříkám to jako výtku vůči jednotlivcům – šlo o novou situaci, na kterou nikdo nebyl připravený. O to důležitější ale je, abychom se k ní dokázali vrátit s odstupem, reflektovat ji a poučit se z ní do budoucna.
Můžete uvést konkrétní příklad?
Ano. Nedávno jsem měl osobní zkušenost s tím, jak důležité je umět přiznat chybu. Vedl jsem rozhovor s Deepakem Choprou několik hodin poté, co se objevil v souvislosti s kauzou Epsteinových dokumentů.
Protože jsem si to tehdy nestihl plně nastudovat, v následné diskusi jsem ho částečně obhajoval. Později, když jsem si informace doplnil, jsem si uvědomil, že jsem se mýlil, a veřejně jsem to přiznal.
Beru to jako důležitý princip – nejsme neomylní, ale zásadní je umět chybu uznat. To samé podle mě platí i pro společnost jako celek, třeba ve vztahu k rozhodnutím během covidu.
Pokud si chyby přiznáme, posílí nás to a zvýší naši odolnost. Pomůže nám to najít lepší cestu a žít kvalitnější život.
Jak by podle vás měl vypadat dobrý investor 21. století?
Dobrý investor 21. století by měl být schopný propojovat racionální přístup se svou intuicí a následně o to efektivněji využít kapitál. V podstatě funguje jako někdo, kdo směruje kapitál, což je důležitý zdroj energie, tam, kde to dává největší smysl.
Měl by investovat do oblastí, které přinášejí hodnotu i výnos pro další rozvoj. Zároveň by ale měl vnímat i širší dopady svých rozhodnutí – tedy pozitivní společenské efekty a externality, které investice přinášejí.
Nenechte si ujít: „Ceny ropy mají přímý dopad na inflaci i růst, největším rizikem je stagflace,“ říká analytik Jakub Rochlitz z eToro. Jak vážná hrozba to pro investory je?
