Na první pohled levná akcie může být ve skutečnosti předražená, zatímco zdánlivě drahá společnost může představovat zajímavou investiční příležitost. Jak ale poznat skutečnou hodnotu firmy a nenechat se při investování strhnout emocemi či aktuálními trendy? O tom jsme hovořili s Markem Jindrou, prezidentem CFA Society Czech Republic a vedoucím partnerem poradenské společnosti EY v České republice, který se oceňování podniků a transakčnímu poradenství věnuje více než dvacet let. V rozhovoru vysvětluje, proč samotné finanční ukazatele nestačí, jaká rizika přináší současný boom umělé inteligence a proč může být pro běžného investora výběr jednotlivých akcií spíše hazardem než cestou k dlouhodobému zhodnocení peněz.
Oceňováním firem se zabýváte už více než 20 let. Když dnes před sebou máte společnost, kterou chcete ocenit, jakou první otázku si položíte?
Myslím, že to není o jedné otázce. Je potřeba mít širší pohled, protože přílišné zjednodušení může být zavádějící. Pokud bych to měl shrnout jednou větou, jde především o to, jaké peněžní toky a jakou hodnotu dokáže daná společnost vytvořit v budoucnu. Následně přichází celá řada dalších otázek. Zajímá mě, jakým způsobem společnost investuje, v jakém sektoru působí, kdo jsou její konkurenti, jaké nabízí produkty a jak se mění dynamika daného prostředí.
Důležité je také to, jak firma na tyto změny reaguje, jaký má management, nakolik je schopná inovovat, zda má přesahy do dalších sektorů a jak se její podnikání vyvíjí v kontextu celé ekonomiky. To všechno musíme při oceňování společnosti zohlednit.
Jak tedy může investor poznat, zda je určitá akcie skutečně levná, nebo tak pouze na první pohled vypadá?
To je otázka fundamentální analýzy. Je potřeba zjistit, jakou hodnotu společnost skutečně má, a tu následně porovnat s její tržní cenou. Akcie může na první pohled působit draze, ať už z hlediska technické analýzy, nebo podle některého z valuačních násobků. To ale ještě neznamená, že je skutečně drahá. Stále může být relativně levná. A platí to i naopak: společnost, která s nízkými valuačními násobky nebo s akciemi, které se obchodují za historicky nízkou cenu, může být přesto nadhodnocená. Rozhodující je tedy srovnání ceny s fundamentální hodnotou, kterou si musím určit.
Stačí ale správně odhadnout hodnotu společnosti, nebo záleží i na tom, jak ji vnímá samotný trh?
To je další velmi důležitý aspekt, který individuální investoři ne vždy dostatečně zohledňují. Analýza vztahu mezi cenou a hodnotou by měla reflektovat také to, jak společnost vnímá většina trhu. Jako minoritní akcionář totiž mohu fundamentální hodnotu určit „teoreticky správně“, ale pokud ji trh v ceně akcie vidí jinak, investice se mi nemusí vyplatit. Jde tedy o dva důležité aspekty. Jednak o správné určení hodnoty společnosti, jednak o pochopení toho, jak tuto hodnotu vnímá trh.
Investoři při posuzování akcií často začínají u valuačních ukazatelů. Považujete některý z nich za univerzálně užitečný, nebo se správná metrika vždy odvíjí od konkrétního odvětví a obchodního modelu?
Opět se dostáváme k tomu, že oceňování nelze jednoduše zredukovat na jeden ukazatel. Pokud se zaměřím pouze na jediný parametr, nevyhnutelně tím opomenu celou řadu dalších důležitých aspektů.
Proto je potřeba pracovat s kombinací různých faktorů a generátorů hodnoty. Všechny je musíme hodnotit komplexně a v kontextu celého prostředí, ve kterém společnost působí.
Můžeme si to ukázat na nějakém konkrétním příkladu?
Pokud jde o konkrétní akciový titul, tam bych byl opatrný. Řadu českých, regionálních nebo globálních firem sami oceňujeme, auditujeme nebo s nimi nějakým způsobem spolupracujeme. Aniž bych provedl důkladnou analýzu nezávislosti, nechtěl bych se ke konkrétní společnosti vyjadřovat.
Můžeme si ale vzít jako příklad technologickou společnost v dnešní době. U ní bude důležité podívat se na výhled jejího obchodního modelu v kontextu umělé inteligence. Jakým způsobem se vedení firmy k nástupu AI staví? Jak se mu daří na nové podmínky reagovat? Jak vypadá konkurence a změní se konkurenční prostředí zásadním způsobem?
Nové technologie totiž mohou nahrazovat nejen lidskou práci, ale i jiné technologie. Zároveň se mění chování spotřebitelů, kteří se dnes k informacích o firmách stále častěji dostávají prostřednictvím nástrojů umělé inteligence namísto tradičních internetových vyhledávačů.
Nenechte si ujít: Rozhovor s Janou Brodani
Jak se všechny tyto faktory následně promítnou do samotného ocenění firmy?
Musím je zohlednit, abych dokázal odhadnout budoucí potenciál společnosti. Ten by se měl následně promítnout do očekávaných peněžních toků, které diskontuji, a výslednou hodnotu potom porovnám s tržní cenou.
Současně má smysl provést relativní ocenění vůči ostatním společnostem. Valuační násobky, jako jsou EV/EBITDA nebo poměr ceny akcie k účetní hodnotě, mi mohou napovědět, zda daná společnost vychází lépe než její konkurenti. Samotné porovnání těchto násobků mi ale rozhodně neposkytne jednoznačnou odpověď. Dá mi pouze určitou indikaci, kterou musím dále zasadit do širšího kontextu.
Vedle relativního ocenění existují také modely založené na diskontovaných peněžních tocích. Do jaké míry může investor věřit jejich výsledkům, když jsou velmi citlivé na předpoklady o budoucím růstu nebo maržích?
Může jim věřit do té míry, do jaké rozumí tomu, co daný model obsahuje, a nakolik důvěřuje předpokladům, na kterých stojí. Záleží tedy na tom, zda si model sestavil a naplnil sám, nebo zda věří člověku, který do něj jednotlivé předpoklady vložil. Platí tady známé pravidlo garbage in, garbage out. Jinými slovy, pokud do modelu zadáte nesprávné předpoklady, dostanete nesprávné výsledky. Excel snese cokoliv.
Na druhou stranu ale nesouhlasím s názorem některých akademiků nebo teoretiků, že bychom kvůli nejistotě budoucího vývoje neměli metodu diskontovaných peněžních toků vůbec používat. To podle mě nedává smysl. Jak jsem říkal na začátku, hodnota společnosti je v zásadě založena na jejích budoucích peněžních tocích, a proto se je musíme pokusit modelovat.
Výsledné ocenění bude samozřejmě citlivé na předpoklady, které si nastavíme a musíme být přesvědčeni, že jsou správné. Právě schopnost tyto předpoklady správně odhadnout následně na trhu rozhoduje o vítězích a poražených. Budoucí vývoj se mi buď podaří odhadnout dobře, nebo ne. To ale samo o sobě neznamená, že použitý proces je špatný.
Co tedy podle vás odlišuje investory, kteří dokážou být úspěšní dlouhodobě, od těch ostatních?
Myslím, že je to především robustnost celého analytického procesu, se kterou samozřejmě souvisí také množství času a prostředků, které mu mohou věnovat. Já osobně si například jednotlivé akcie nekupuji právě proto, že mám představu, jak složité je společnosti správně ocenit. Vedle otázky nezávislosti je důvodem i to, že nemám dostatek času analyzovat každou společnost do takového detailu, aby mi to dávalo smysl.
A to je něco, co by si měli uvědomit také drobní investoři. Úspěšné investování do jednotlivých akcií vyžaduje čas, odborné znalosti a systematický přístup. Bez toho se z něj může snadno stát „kasino“.
Jakou roli při oceňování firmy hraje cena peněz? Jak výrazně se může změnit její férová hodnota, pokud se například změní úrokové sazby nebo požadovaná výnosnost investorů?
Velmi významnou. Budoucí peněžní toky mají jinou hodnotu než ty současné a rozdíl mezi nimi určuje diskontní míra, která se v principu skládá ze dvou částí. První je čistě časová hodnota peněz bez zohlednění jakéhokoliv rizika, kterou reprezentují například výnosy státních dluhopisů. Jak můžeme v současnosti vidět, v České republice jejich výnosy výrazně vzrostly, a to dokonce nad pět procent.
To zvyšuje cenu peněz a alternativní investiční příležitosti se stávají mnohem atraktivnějšími. Abych investora přilákal k investici do akcií, musím mu nabídnout vyšší očekávaný výnos. Rostoucí náklady obětované příležitosti tak investici do akcií prodražují. V důsledku toho může cena akcie klesat, protože investorovi již neposkytuje dostatečný dodatečný výnos, který by kompenzoval druhou složku diskontní míry, tedy rizikovou přirážku.
Mohlo by Vás zajímat: Státní dluhopisy se vrací do hry
Takže pokud rostou výnosy státních dluhopisů, musí být akcie pro investory o to atraktivnější, aby podstupované riziko dávalo smysl?
Přesně tak. Pokud mám možnost investovat do státních dluhopisů s pětiprocentním výnosem a určitá společnost mi nabízí očekávaný výnos šest procent, musím si položit otázku, zda mi podstupované riziko za tento rozdíl skutečně stojí. Čím nižší je bezriziková úroková sazba, tím větší prostor vzniká pro to, aby byly akciové investice relativně zajímavější.
U rychle rostoucích společností jsou investoři často ochotni akceptovat valuační násobky, které by u tradičních firem působily extrémně. Může být vysoké ocenění skutečně ospravedlnitelné budoucím růstem? Nebo už investor platí spíše za příliš optimistický příběh?
Možné jsou obě varianty, které zmiňujete. Podstatné je dokázat mezi nimi rozlišit. Pokud má společnost skutečně výrazný potenciál budoucího růstu, musím o to lépe rozumět fundamentálním charakteristikám daného odvětví a vědět, zda vůbec umožňují, aby byla firma tak úspěšná, jak se očekává. Pokud samotné odvětví neroste, nemá příliš velký potenciál a společnost zároveň nemá naprosto unikátní řešení, je nepravděpodobné, že by dokázala výrazně přerůst celý sektor.
Naopak pokud se odvětví mimořádně daří, je uvěřitelnější předpokládat výrazný růst konkrétní společnosti, zejména pokud si dokáže udržet nebo zvýšit svůj podíl na trhu. Právě takový potenciál ospravedlňuje vyšší valuační násobky. Pokud totiž očekávám výrazně rostoucí peněžní toky v budoucnu, může být násobek vztažený ke statickému údaji za jeden konkrétní rok, například k EBITDA, podstatně vyšší.
Kdy se ale z vysokých očekávání stává investiční bublina?
Pokud se z investování do určitého odvětví nebo technologie stane módní záležitost, může vzniknout situace, kdy jsou očekávání ohledně budoucího růstu vyšší, než jakého společnost ve skutečnosti dosáhne. Případně není riziko nenaplnění těchto očekávání dostatečně zohledněno v diskontní míře nebo v použitých valuačních násobcích.
Právě proto je potřeba být při hodnocení velmi opatrný. Vysoký valuační násobek může znamenat, že je akcie drahá, ale také to, že je ve skutečnosti levná vzhledem ke svému budoucímu potenciálu. Stejně tak může být zavádějící nízký násobek.
Když mluvíme o rychle rostoucích společnostech, nabízí se příklad firem spojených se současným boomem umělé inteligence. Jak může investor rozlišit společnost, která díky své technologii skutečně dlouhodobě zvýší zisky, od firmy, jejíž ocenění táhnou především očekávání trhu?
To je mimořádně obtížné. Troufl bych si současnou situaci přirovnat k internetové bublině na přelomu tisíciletí. Tehdy také velmi rychle rostlo prakticky všechno, co bylo nějakým způsobem spojeno s internetem a mělo v názvu například „net“ nebo „web“. Ne všechny tehdejší příběhy se nakonec proměnily v realitu.
Myslím, že podobná překvapení budeme zažívat také v současném technologickém sektoru, zejména v oblasti umělé inteligence. Bude to náročné i pro profesionální investory a pro individuální drobné investory je takové prostředí poměrně rizikové. Některé společnosti samozřejmě uspějí, ale vedle nich bude spousta těch, kterým se to nepodaří.
Problém je, že se následně často zdůrazňují především jednotlivé úspěšné příběhy. Někdo prohlásí, že bylo od začátku jasné, která společnost uspěje, že její akcie nakoupil a vydělal na nich obrovské peníze. Podobně to ostatně vidíme i u některých kryptoměn. V průměru je ale velmi obtížné vybrat jednoho budoucího vítěze.
Znamená to tedy, že je pro běžného investora bezpečnější nesázet na jednotlivé vítěze, ale rozložit investice mezi více společností?
Ano, základem by mělo být diverzifikované portfolio. Sázet na jednotlivé společnosti v situaci, kdy nikdo přesně neví, jak závod v oblasti umělé inteligence dopadne, jaké budou jeho další souvislosti a dopady nebo jak do vývoje zasáhne politická regulace, představuje velmi značné riziko. Samozřejmě se taková sázka může vyplatit, ale stejně dobře také nemusí.
Aktivní investování přitom dává smysl v situaci, kdy velmi dobře rozumím konkrétnímu sektoru i specifikům dané společnosti. Toho ale mohu dosáhnout jen tehdy, mám-li kvalitní přístup k datům a dostatek času se jim věnovat. Eventuálně mám někoho, kdo tuto práci dokáže odvést za mě. V takovém případě však musím počítat s tím, že náklady na aktivní správu investic mohou být výrazně vyšší než u pasivního investování.
Liší se ale potřebná míra diverzifikace podle toho, do jakých společností člověk investuje?
Určitě. Diverzifikace je důležitá prakticky u všech typů investic, ale u společností, jejichž ocenění stojí především na očekávání budoucího růstu, to platí dvojnásob. Extrémním příkladem je venture kapitál. Tam investor skutečně potřebuje velmi rozsáhlé portfolio, aby několik mimořádně úspěšných společností, ideálně takzvaných jednorožců, dokázalo zaplatit všechny ostatní investice do firem, které po cestě neuspějí.
Vysoce růstové společnosti se nacházejí někde mezi tímto extrémem a tradičními stabilními podniky. Pokud si například koupíte akcie společností zabývajících se distribucí elektřiny nebo plynu, nemusíte jich nutně vlastnit dvacet, což je počet, který se často uvádí jako určitý bod dostatečné diverzifikace portfolia.
V takovém odvětví mohou být tři nebo čtyři společnosti relativně dostatečnou diverzifikací a mohou vám přinášet stabilní konzervativní výnos. Obecně tedy zhruba platí, že čím rizikovější společnosti do portfolia zařazujete, tím větší počet různých firem potřebujete, abyste riziko dostatečně rozložili.
Mohlo by Vás zajímat: Investování firemních peněz
Na jaké údaje ve finančních výkazech by se měl zaměřit běžný investor? Které mu mohou o společnosti prozradit více než samotný čistý zisk?
Problém finančních výkazů spočívá v tom, že představují především pohled do minulosti, kdežto pro investiční rozhodování potřebujete především pohled do budoucnosti.
U některých společností může být analýza finančních výkazů velmi užitečná. Když se vrátíme k distribučním společnostem v oblasti elektřiny a plynu, jejich hodnota do značné míry vychází z hodnoty jejich aktiv. V takovém případě může pohled do rozvahy a výsledovky poskytovat poměrně dobrou představu o tom, jak se bude společnost vyvíjet v budoucnu.
U technologických společností, zejména těch působících v oblasti umělé inteligence, je ale situace výrazně složitější a orientovat se pouze podle finančních výkazů je velmi obtížné. Jejich vysoké valuační násobky totiž vycházejí především z očekávání budoucího růstu, a ta ve finančních výkazech jednoduše nevyčtete.
Proč jsou finanční výkazy u technologických společností méně vypovídající?
Jedním z důvodů je, že u řady těchto společností hraje zásadní roli nehmotný majetek. Pokud je vytvářen interně, jeho podstatná část se v účetních výkazech často neobjeví jako aktivum. Když se podíváte například na Google, ale mmj. také na Coca-Colu nebo další společnosti, jejichž hodnota je do značné míry založena na nehmotných aktivech, zjistíte, že jejich tržní ocenění mnohonásobně převyšuje účetní hodnotu vlastního kapitálu.
Informační hodnota finančních výkazů pro rozhodování o budoucím vývoji a ceně akcie je proto relativně omezená. Obecně platí, že čím více je společnost orientovaná na budoucí růst, tím méně užitečné mohou být samotné historické finanční výkazy pro stanovení její hodnoty.
Nemůžeme ale právě z finančních výkazů vyčíst také některé varovné signály? Například problematický vývoj cash flow, vysoké zadlužení nebo agresivní účetní postupy?
To určitě ano. V takovém případě se ale bavíme spíše o společnostech, které se blíží nějaké restrukturalizaci, reorganizaci nebo jim hrozí závažné problémy, případně i ukončení činnosti. Pokud však posuzujeme společnost, u které je zásadní otázkou, zda v příštím roce poroste o deset, nebo o šedesát procent a zda takové tempo dokáže udržet dalších pět let, z finančních výkazů se to nedozvíme. Přitom rozdíl ve výsledné hodnotě společnosti může být mnohonásobný.
Z finančních výkazů tedy můžeme poznat, že se firma nachází ve špatné situaci a blíží se nějaká velmi nepříznivá událost. Samozřejmě existují investiční skupiny nebo private equity fondy, které se specializují právě na restrukturalizace problémových společností. To ale zpravidla není oblast, do které by vstupoval drobný investor nakupující akcie běžně obchodovaných firem.
Při své práci se setkáváte nejen s veřejně obchodovanými společnostmi, ale také s oceňováním firem při transakcích a pro investiční fondy. Liší se výrazně způsob, jakým o hodnotě společnosti přemýšlí private equity investor a běžný investor nakupující akcie na burze?
Základní princip je stejný. Rozdíl spočívá především v tom, jaké možnosti má retailový a jaké institucionální investor či profesionální finanční poradce. Při akvizici společnosti jsou finanční prostředky i množství času věnovaného analýze nepoměrně větší, než si může dovolit běžný individuální investor. Díky tomu je také vhled do detailů fungování společnosti a jejího budoucího vývoje mnohem hlubší a intenzivnější.
Může investor při oceňování akcií něco vyčíst také z toho, za jaké násobky se podobné společnosti kupují při fúzích a akvizicích?
Ano, poskytuje mu to určitou indikaci cenové hladiny, na které se průměrná společnost v daném odvětví pohybuje. Je to ale podobné jako s jakýmkoliv jiným průměrem. Průměr je pouze matematická veličina a rozhodně to neznamená, že právě takovou hodnotu musí mít konkrétní společnost, kterou analyzuji. Přesto mi tento údaj poskytuje určitou kotvu. A nejen samotný průměr, ale také rozpětí hodnot kolem něj mi může dát představu o tom, jak se na podobné společnosti dívají ostatní investoři.
Čtěte také: Rozhovor s Ondřejem Kozlem
V čem se tedy mohou dvě zdánlivě podobné společnosti natolik lišit, že se jejich ocenění výrazně rozchází?
Ďábel se skrývá v detailu. Rozdíly mezi jednotlivými společnostmi mohou spočívat v kvalitě managementu, geografickém působení, produktovém mixu, schopnosti inovovat nebo naopak v nedostatečné inovační kapacitě. Roli mohou hrát také regulatorní podmínky, probíhající soudní spory a celá řada dalších faktorů.
Těch rozdílů může být skutečně obrovské množství. Bez důkladné znalosti konkrétní společnosti je proto velmi složité z pouhého průměru vyvozovat spolehlivé závěry. Pro základní představu jsou tedy násobky používané při fúzích a akvizicích určitě užitečné. Pro samotné investiční rozhodnutí ale zpravidla nestačí.
Když se vrátíme k běžným investorům, kde podle vás nejčastěji zaměňují cenu akcie za její skutečnou hodnotu? Jakých chyb se při výběru jednotlivých akcií opakovaně dopouštějí?
Velkou roli hrají především psychologická zkreslení. Člověk má určité představy, vytváří si psychologické kotvy a často se nechává strhnout davem. Právě to bývá jedním z důvodů vzniku investičních bublin.
Může jít o situaci, kdy se investorovi určitá společnost jednoduše líbí a teprve následně začíná hledat argumenty, proč by její akcie měl koupit.
Typickým příkladem je také FOMO, tedy strach z toho, že člověku něco uteče. Pokud všichni kolem něj určitou akcii nakupují, získá pocit, že ji musí koupit také, protože jde přece o skvělou příležitost a on nechce zůstat pozadu. Investory mohou ovlivňovat aktuální trendy, módní témata, zajímavé příběhy nebo významné osobnosti, které jsou s určitou společností spojeny. Příkladem může být Elon Musk. Všechny tyto faktory mohou v rozhodování nahrazovat fundamentální analýzu, která je ale pro dlouhodobý investiční úspěch velmi důležitá.
Hraje roli také to, že investor může po několika úspěšných obchodech přecenit vlastní schopnosti?
Určitě. Často se objevuje psychologické zkreslení, kdy se člověku jedna investice podaří a on získá pocit, že investování skutečně rozumí. Jenže při další investici se situace může snadno obrátit. Problémem je také nedostatek času. Investor může mít potřebné znalosti a dovednosti, ale pokud nemá dostatek prostoru věnovat se jednotlivým společnostem do hloubky, jeho rozhodování bude do značné míry založené na pocitech. Takových psychologických aspektů je mnoho. V institucionálním prostředí nebo při transakcích mezi firmami se objevují v menší míře, ale samozřejmě ani profesionálové vůči nim nejsou imunní. I profesionální obchodníci a investoři jsou lidé a ovlivňuje je celá řada faktorů z jejich okolí.
Co tedy při oceňování společností děláte jako profesionální poradci jinak než běžný drobný investor? Je vaše výhoda především v přístupu k informacím, sofistikovanějších modelech, nebo třeba ve schopnosti lépe pracovat s vlastními chybami?
Naše výhoda spočívá především v rozsahu práce a prostředků, které můžeme jednotlivým analýzám věnovat. Pracujeme s celými týmy odborníků, kteří se oceňováním a analýzou společností zabývají na každodenní bázi. Zároveň máme přehled o probíhajících transakcích, kterých se účastníme nebo je máme možnost pozorovat.
S rozvojem umělé inteligence navíc postupně integrujeme také informace o transakcích, které probíhají na globálním trhu. Tam už se bavíme o stovkách transakcí denně, které EY pomáhá uzavírat. Díky tomu dokážeme z dostupných dat získávat relevantní informace a průběžně si vytvářet aktuální pohled na celý trh.
Zmínil jste umělou inteligenci. Které části práce finančního analytika dnes dokáže AI nejvíce usnadnit nebo rovnou převzít?
Především jde o činnosti a analýzy, které se dříve musely dělat ručně. Je to podobná změna, jako když se kdysi přešlo od práce na papíře k Excelu. Dnes se postupně přesouváme od Excelu k umělé inteligenci.
AI obrovským způsobem zjednodušuje veškeré činnosti spojené se sběrem dat a jejich prvotní analýzou. Už dnes například nahrazuje řadu rutinních činností spojených s vytvářením prezentací nebo excelových tabulek. Může také pomoci odhalovat chyby, které by člověk při ruční práci mohl přehlédnout.
Rutinní práce je tak stále více automatizována. Na druhou stranu ale roste potřeba odbornější práce a také významných investic do technologií, aby bylo možné tyto nástroje efektivně využívat.
Nenechte si ujít: Lombardní úvěr v praxi
Kde ale podle vás zůstává lidský analytik nenahraditelný?
Především v samotné úvaze nad budoucím vývojem společnosti, která je i nadále zásadní. Dokud proti sobě nebudou obchodovat přímo stroje, budou lidský pohled na budoucí vývoj a schopnost vytvořit si vlastní úsudek stále velmi důležité.
Umělá inteligence podle mě zatím není natolik komplexní, aby skutečně porozuměla všem velkým trendům a jejich vzájemným souvislostem. Víme také, že AI může nepravdivé informace prezentovat jako pravdivé. Proto zůstává naprosto zásadní kritický přístup. AI je potřeba vnímat především jako nástroj, a to mimořádně užitečný, který dokáže významně zefektivnit naši práci, ovšem zdaleka ne zadarmo.
Nemůže ale používání stejných AI nástrojů paradoxně vést k tomu, že analytici budou pracovat s podobnými daty a modely, a nakonec tak dospívat i k podobným investičním závěrům?
To se do určité míry děje už dnes. Většina analytiků používá stejné informační systémy, například Bloomberg nebo Reuters. Stejně tak mají všichni k dispozici Excel. Rozdíl ale spočívá v tom, jakými daty tyto nástroje naplníte, a především jakou úvahu nad nimi následně provedete.
S umělou inteligencí bude celý proces jednoduše mnohem více automatizovaný. Nebude už potřeba ručně přepisovat data do Excelu a jednotlivé finanční modely budou vznikat výrazně rychleji. To ale stále neznamená, že AI dokáže nahradit fundamentální pohled na hodnotu společnosti.
Pro koho má podle vás stále smysl aktivně vybírat jednotlivé akcie? A kdo by měl spíše přijmout, že dlouhodobě překonávat trh je obtížné, a zvolit pasivní investování?
Nerad bych dával konkrétní investiční doporučení, protože nejsme správci majetku ani investičních portfolií. Obecně si ale myslím, že pro lidi, kteří nemají dostatek času, potřebné znalosti anebo se nechtějí investování věnovat intenzivně jako svému koníčku, je vhodnější pasivní investování.
Je ovšem potřeba rozlišovat tři různé přístupy. Prvním je vlastní aktivní investování do jednotlivých akcií, druhým investování prostřednictvím aktivně spravovaného fondu a třetím pasivní fond. Pasivní fond je především sázkou na dlouhodobý vývoj trhu, čímž ale nechci říct, že jde automaticky o nejvýhodnější variantu pro každého. Aktivně spravovaný fond bych zvolil, pokud věřím konkrétnímu správci portfolia, že dokáže v určité oblasti rozpoznat a využít budoucí trendy lépe než ostatní.
Zajímavé příležitosti se mohou objevovat zejména na fragmentovaných trzích, v menších geografických regionech nebo ve specifických úzce zaměřených odvětvích. Tam totiž často působí menší množství analytiků a investorů. Tržní arbitráž proto nemusí fungovat dokonale a může vznikat prostor pro dosahování nadprůměrných výnosů prostřednictvím aktivní správy. Otázkou samozřejmě zůstává, za jakou cenu. Aktivní správa je totiž zpravidla dražší než pasivní investování.
Vlastní aktivní správa portfolia jednotlivých akcií dává smysl především lidem, které investování skutečně baví a mají na něj dostatek času. Nevnímal bych ji ale jako základní nástroj pro budování prostředků na důchod. Pro většinu investorů budou vhodnější fondová řešení. Zároveň existují lidé, kteří se aktivnímu investování věnují dlouhodobě a úspěšně. Je ale potřeba počítat s tím, že jde o časově náročnou disciplínu a že dlouhodobě překonávat trh není jednoduché. Každý si proto musí zvolit přístup, který mu nejlépe vyhovuje.
Čtěte také: rozhovor s Nicole Krajčovičovou z ČSOB Asset Management
Pokud se přesto někdo rozhodne spravovat své portfolio aktivně, podle čeho může poznat, že to skutečně zvládá dobře? Jak zjistí, zda je opravdu úspěšným investorem?
To je zajímavá otázka, protože úspěšnost investora nelze posuzovat pouze podle absolutního výnosu nebo podle toho, kolik procent vydělal. Důležité je především porovnávat výsledky se správně zvoleným benchmarkem.
Ani to ale nemusí být úplně jednoduché. Pokud mám stabilní portfolio, které příliš neměním, je srovnání relativně snadné. Jakmile ale začnu jeho složení průběžně upravovat, výběr vhodného benchmarku se komplikuje. Moderní analytické nástroje, včetně umělé inteligence mohou s volbou a průběžným přizpůsobováním benchmarku pomoci.
Pokud například investuji do velkých amerických společností a vybírám si mezi nimi konkrétní tituly, měl bych výsledky porovnávat s odpovídajícím širokým indexem, například S&P 500, vždy podle skutečného investičního univerza. Jestliže se naopak zaměřuji na evropský obranný průmysl, existují i pro tuto oblast odpovídající benchmarky. Smyslem je zjistit, zda dokážu překonávat průměrný výnos trhu, na kterém se pohybuji.
Samotné překonání trhu ale ještě nemusí znamenat, že se aktivní investování vyplatilo, že?
Přesně tak. Do celkového hodnocení bych měl zahrnout také čas, který mě investování stojí. Pokud se správě portfolia věnuji opravdu intenzivně, může hodnota tohoto času představovat poměrně významnou částku a v některých případech dokonce převážit dodatečné výnosy, kterých dosahuji. Především je potřeba rozlišovat mezi krátkodobým a dlouhodobým úspěchem. Jedna věc je, pokud se mi daří překonávat trh jeden nebo dva roky, úplně jiná otázka pak, zda to dokážu dělat deset let po sobě.
Můj investiční přístup totiž může velmi dobře fungovat v určitém období. Jenže na trzích postupně dochází ke strukturálním změnám a zlomům, které nemusím včas zachytit. Najednou se tak mohu ocitnout na opačné straně trhu a začít za jeho výkonností zaostávat. Zásadní otázkou není pouze to, zda dokážu trh překonat v jednom konkrétním období, ale zda jsem schopný dosahovat nadprůměrných výsledků dlouhodobě.
Na závěr bych se vás rád zeptal na jednu věc. Kdybyste měl běžnému investorovi dát jedinou radu nebo pravidlo, kterým by se měl řídit před nákupem každé jednotlivé akcie, jaké by to bylo?
Jak už jsem říkal, nakupování jednotlivých akcií má smysl především tehdy, pokud člověka investování baví, má pocit, že mu dokáže věnovat dostatek času, a zároveň disponuje odpovídajícími znalostmi, aby byl schopný akcie správně oceňovat.
Zároveň by se neměl nechávat strhávat psychologickými faktory, které nemají racionální základ.
Mohlo by Vás zajímat: Jak číst ukazatele ziskovosti
Zdroj fotky: archiv Marka Jindry
Zdroj pozadí: Canva.com
