Vysoká inflace, drahé hypotéky i nejistá ekonomika přiměly Čechy o něco více přemýšlet o penězích. Podle finanční specialistky Veroniky Kalátové ale stále neumíme investovat dlouhodobě a strategicky. Místo budování majetku často jen spoříme, nebo naopak pod vlivem sociálních sítí skáčeme rovnou do rizikových spekulací.
Kalátová se financím věnuje přes třicet let, dlouhodobě školí veřejnost v oblasti finanční gramotnosti a je autorkou projektu Finanční zralost. V rozhovoru vysvětluje, proč Češi stále drží většinu úspor na spořicích účtech, proč mladí lidé podceňují riziko i jak poznat kvalitního finančního poradce.
Veroniko, co vás vlastně přivedlo k financím?
Ve čtvrtém ročníku na střední průmyslové škole oděvní jsem měla přednášku o finanční gramotnosti. Úplně mě to nadchlo. Původně jsem chtěla jít studovat textilní vysokou školu, ale po té jedné hodině jsem změnila směr a šla na ekonomku. Už od prváku jsem se začala zajímat o finanční poradenství a ve druháku jsem ho dělala oficiálně. Takže mě vlastně ovlivnila jedna jediná přednáška.
To je docela velký obrat – z textilky na ekonomku.
Bylo to pro mě fascinující. Ta lektorka nám tehdy vysvětlovala, jak si tvořit rezervy a že je možné odejít do důchodu dřív. To mě úplně zaujalo. Vytvořila jsem si svůj první finanční plán a řekla jsem si, že ve čtyřiceti budu rentiérka.
Daří se vám ten plán zatím plnit?
Když jsem si koupila byt, trochu se to posunulo. Pak přišlo dítě a posunulo se to znovu. Ale ten cíl tam pořád je a aktuálně bych měla být rentiérkou kolem pětapadesáti let, což si myslím, že je pořád docela dobré.
Nenechte si ujít: Dá se dnes ještě na investicích zázračně zbohatnout?
Poslední roky byly v Česku i globálně poměrně turbulentní. Lidé zažili vysokou inflaci, drahé hypotéky, růst cen energií i potravin. Změnilo to podle vás vztah Čechů k penězům, nebo se po odeznění největšího tlaku většina domácností vrátila ke starým návykům?
Ekonomiku sleduji už skoro třicet let a zažila jsem několik krizí. Pamatuji si i vysokou inflaci v devadesátých letech. A musím říct, že to, co se odehrálo během covidu a po něm, myšlení lidí úplně nezměnilo. Ze statistik finanční gramotnosti a investičních průzkumů sice vidíme, že lidé začali o něco víc tvořit rezervy, ale nebyl tam nějaký zásadní zlom v chování. K výrazné změně mentality podle mě nedošlo.
Nepřibližujeme se alespoň trochu Západu? Češi totiž na investování pořád nejsou zvyklí tolik jako třeba Američané, kteří pravidelně investují do akcií a řeší tím i důchod. Mění se to alespoň v posledních letech?
Liší se to hlavně podle generací. Mladší generace cítí větší tlak na to, aby se naučila investovat. Já ročně proškolím dva až tři tisíce lidí, kteří se chtějí vzdělávat, a z průzkumů vidíme, že generace 50+ je pořád hodně konzervativní. Tito lidé mají tendenci spořit si na důchod, protože ho mají relativně blízko.
Naopak mladší generace se hodně inspiruje sociálními sítěmi a investování často vnímá jako cestu k rychlému zbohatnutí. Přeskočili ale jednu důležitou fázi. Dřív lidé přecházeli od spoření k investování, zatímco dnes mladí často skočí rovnou ze spoření do spekulací.
Takže jde často rovnou o rizikové spekulace?
Přesně tak. Máme tu dnes dva výrazné generační rozdíly. Samozřejmě existuje i určitý průnik, ale obecně je problém v tom, že lidé neumí přemýšlet v horizontu delším než tři roky. Psychologové dokonce zjistili, že si delší období neumíme moc dobře představit. Starší lidé mají díky životní zkušenosti větší tendenci myslet na stáří a zajištění, protože už cítí, že čas běží rychleji než ve dvaceti.
Protože už to mají takzvaně „za rohem“?
Přesně tak. To, že v posledních letech rostou investice do akciových fondů, je primárně zásluha mladší generace do pětatřiceti let. Obecně ale lidé investují spíš nahodile, protože stále nemáme dostatečné znalosti ani zkušenosti.
A i když třetina Čechů ráda investuje sama, tak si pořád říkám, že investovat bez odborníka je trochu jako být sám sobě lékařem, zubařem i chirurgem v jednom.
Statistiky ukazují, že člověk, který investuje úplně sám bez odborníka, dosáhne svých finančních cílů jen asi v 15 procentech případů. Lidé bez partnera nebo konzultanta dělají mnohem víc chyb. A říkám to i sama za sebe. Přestože jsem třicet let v oboru, nikdy bych si netroufla investovat bez analýz a bez konzultací s kolegy z profesních asociací. A to si myslím, že mám opravdu hodně zkušeností i znalostí.
Ideální je tedy podle vás najít si finančního poradce, který člověku s investováním pomůže? Hodně Čechů dnes také využívá platformy typu Portu, Fondee nebo Indigo, kde se investuje do fondů a portfolio za ně nastavuje algoritmus. Je i tohle cesta?
Co se týče robo-advisorů, tedy těchto automatizovaných platforem, je to určitě menší zlo, než když člověk investuje úplně sám. Ten algoritmus alespoň pracuje s portfoliem systematicky a správně dokupuje jednotlivé složky podle nastavené strategie.
Když investujeme sami, většinou neumíme s alokací pracovat tak efektivně jako robot. Navíc tyto platformy často využívají dlouhodobě prověřené strategie, které fungují už desítky let. Takže pokud někdo nechce investovat s poradcem, může to být rozumný kompromis.
Na druhou stranu se ukazuje, že hlavně v době krizí lidé stejně dělají chybná rozhodnutí a neumí pracovat s emocemi. A když pak potřebují konzultaci, zjistí, že kvalitní odborná pomoc stojí peníze. Dnes může jedna konzultace stát klidně pět tisíc korun a lidé si často neuvědomují, že v krizových chvílích budou takovou podporu potřebovat.
Často se říká, že Češi jsou spořivý národ. Jenže spořit ještě neznamená zacházet s penězi strategicky. Kde podle vás leží rozdíl mezi tím, že si člověk něco odkládá, a tím, že skutečně buduje finanční stabilitu?
Vždycky mě pobaví statistiky o tom, jak Češi rádi spoří. Ve skutečnosti totiž většina těch peněz končí na spořicích účtech. A mě fascinuje, že když se lidí zeptáte, kam nejraději investují, často odpoví: na spořicí účet.
Což ale vlastně není investování v pravém slova smyslu.
Přesně tak. Jsme velmi konzervativní národ. Podle statistik ministerstva financí drží Češi pořád zhruba 55 procent svých úspor na spořicích účtech. Z pohledu západního světa je to opravdu hodně.
Ještě konzervativněji, než my investují třeba Slováci, Poláci nebo Řekové. O něco lépe jsou na tom Rakušané a Němci, ale ani tam bych nehledala inspiraci. Pokud se chceme přiblížit severským zemím, Británii, Americe nebo Austrálii, jsme zatím pořád ještě v plenkách.
Čím to podle vás je, že jsme tak konzervativní? Je to tím, že jsme postkomunistická společnost?
Myslím si, že ten historický dopad tam určitě je. A také jsme dlouhodobě zvyklí na to, že když přijde problém, někdo nás zachrání. Hodně spoléháme na stát a na jeho ochrannou roli.
Když se bavím se starší generací o tom, jak jsou připraveni na stáří, v drtivé většině to není dostačující. Bohužel neuvažujeme jako cizinci. Například v Austrálii se mi známý svěřil: „Před důchodovým věkem, jsme prodali velký dům, koupili menší a z rozdílu žijeme.“ Jenže pak dodají, že ten dům prodali svým dětem se slevou. A to je něco, co je pro nás netypické. Máme silné sociální cítění a dětem bychom svůj majetek neprodali, chceme často pomáhat za každou cenu.
Takže je to i tím, že jsme hodně sociálně nastavená společnost?
Ano, myslím si, že to s tím hodně souvisí. Jenže se zároveň ukazuje, že až přílišná péče o děti není z hlediska psychologického vývoje úplně zdravá. Nedáváme jim prostor pro vlastní zkušenosti, chyby, zklamání nebo bolest, které člověka posilují a budují odolnost i kritické myšlení. A právě naše nastavení hodnot a postojů pak vede k tomu, že neumíme dlouhodobě budovat rezervy strategickým způsobem.
Ve veřejném prostoru se dnes hodně mluví o akciích, ETF, kryptoměnách, nemovitostech nebo různých investičních produktech. Není toho pro běžného člověka už moc? A co je podle vás základní cesta pro člověka, který ještě nikdy neinvestoval?
Těch informací je dnes obrovské množství. Prakticky každý, kdo má pocit, že tomu rozumí, publikuje nějaké rady a názory. Ten boom vznikl hlavně v době vysoké inflace, kdy lidé začali mít strach o své úspory a investování se stalo obrovským tématem médií.
Jenže výsledkem je, že je dnes strašně těžké rozlišit, co je pravda a co ne. Upřímně mě děsí takzvaní finfluenceři, kteří ukazují styl „já investuju takhle, dělejte to stejně“. Každý člověk má přitom úplně jinou situaci a nelze jednoduše kopírovat cizí strategii.
Takže vždycky záleží na individuální situaci, příjmech a možnostech člověka?
Rozhodně. Záleží na možnostech, zkušenostech, znalostech i na tom, jaké má člověk cíle a v jakém časovém horizontu. Teprve když všechny tyto informace spojíte dohromady a vytvoříte si obraz o finančním „zdraví“ člověka, můžete na to aplikovat konkrétní strategii.
Dokonce i dva lidé v jedné rodině mohou mít úplně jinak nastavená portfolia. Ani manželé nemusí mít stejné investiční strategie. Jenže lidé si často neumí představit, co všechno může hrát roli, protože jim chybí dostatečné znalosti.
A myslím si, že tomu bohužel nepomáhá ani stát. Například doplňkové penzijní spoření označuje jako „spoření“, přestože jde o investiční produkt.
Lidé se nejspíš ztrácejí už v samotné terminologii…
Určitě. Kdybych já jako investiční specialistka označila spořicí účet za investici, dostanu pokutu. Ale stát nazve investiční produkt „spořením“ a tím vlastně lidi mystifikuje.
Pak tu máme například dlouhodobý investiční produkt, do kterého ale mohou spadat i spořicí produkty. A teď se v tom běžný člověk má vyznat. Média, terminologie i stát často vytvářejí zmatek místo toho, aby lidem pomáhaly.
Finanční gramotnost na školách asi také není ideální, že?
Finanční gramotnost se sice rok od roku zlepšuje, ale pořád tam vidíme velké rezervy. Problém je hlavně v tom, že učitelé na její výuku často nejsou dostatečně připraveni. Navíc se velmi často zaměňuje finanční gramotnost s ekonomií, přestože jde o dva odlišné obory.
Na středních školách se například často řekne, že už studenti mají ekonomiku, takže finanční gramotnost není potřeba. Jenže to vůbec není totéž. Znám spoustu ekonomů, bankéřů nebo lidí z oboru, kteří jsou finančně negramotní. Člověk může rozumět ekonomickým teoriím, ale zároveň neumět pracovat s vlastními financemi.
Právě proto vznikl i můj projekt. Snažila jsem se vytvořit systém, který pomáhá eliminovat chyby v práci s penězi.
Když tedy někdo dnes začíná a vidí kolem sebe ETF, kryptoměny, akcie nebo další produkty, kde by měl vlastně začít?
Podle statistik zhruba třetina Čechů hodně věří svým bankéřům, třetina chodí za finančními poradci a zbytek si finance řeší nějak po svém.
Já bych chtěla hlavně říct, že pokud si člověk chce vytvořit kvalitní investiční strategii, budovat majetek a chránit ho proti inflaci i rizikům, měl by být velmi opatrný. Hodně lidí totiž bezmezně věří bankám a svěří jim celé investiční portfolio.
Nechci házet všechny do jednoho pytle, určitě existují profesionálové, kteří dělají skutečné poradenství. Ale často jde spíš o prodej produktů než o dlouhodobou strategii.
A pokud chce člověk investovat sám, měl by se minimálně vzdělávat a chápat, jak investice fungují v praxi. Já školím lidi i ve firmách a učím je, jak jednotlivé produkty fungují a k čemu se hodí. A často až po druhém nebo třetím školení udělají první investiční krok. Je to dlouhodobý proces a není potřeba nic uspěchat.
Jak člověk pozná, že je finanční poradce opravdu kvalitní?
První a nejdůležitější věc je, že vám nezačne hned na první schůzce nabízet konkrétní produkt. Jakmile někdo začne první setkání tím, že vám doporučí konkrétní investici, je to pro mě varovný signál.
Každý první krok ve světě financí by měl začít revizí toho, co už dnes člověk má, jaké má zkušenosti, jak vypadá jeho rodinný rozpočet nebo jaká rizika je schopný unést. A mimochodem – dvě třetiny rodin si ani nesestavují rodinný rozpočet.
Hodně asi záleží i na věku. Mladí lidé si mohou dovolit větší riziko než někdo, kdo má důchod za dveřmi.
Obecně ano, ale ani mladý člověk nemusí být automaticky dynamický investor. Pokud nemá zkušenosti, může být klidně konzervativní. Musí si nejprve vybudovat sebevědomí a pochopit, jak fungují například akciové investice a jejich kolísání. Až potom může postupně přecházet k dynamičtějším strategiím.
Naopak člověk, který má do důchodu deset let, může mít před sebou ještě dalších třicet-čtyřicet let života. Reálně tedy stále investuje na třicetiletém horizontu. Ani v takové situaci nemusí mít čistě konzervativní portfolio.
Takže investování vlastně nekončí odchodem do důchodu?
Přesně tak. Lidé často přemýšlejí jen nad tím, kolik jim je let, ale mnohem důležitější je, kdy budou peníze skutečně potřebovat.
Pokud člověk ví, že peníze nebude potřebovat deset let a déle, může mít dynamické portfolio. U horizontu čtyři až devět let by už portfolio mělo být vyváženější, aby dokázalo alespoň porážet inflaci. A pokud člověk ví, že bude peníze potřebovat během jednoho až tří let, neměl by téměř vůbec riskovat.
Já jsem totiž zažila několik krizí a vím, jak bolestivé je, když člověk potřebuje peníze právě ve chvíli, kdy trhy spadnou třeba o třicet procent.
Je tedy důležité hlavně vydržet a nepanikařit při krátkodobých výkyvech trhu?
Ano, ale právě proto je důležité mít portfolio správně nastavené už od začátku. Když člověk zná svou situaci, ví, kdy bude peníze potřebovat, rozumí své toleranci k riziku a svým znalostem, může si portfolio rozdělit podle časových horizontů.
Každý, kdo začíná investovat, by měl mít portfolio na jeden až tři roky, ideálně velmi konzervativní, třeba i na spořicím účtu. Pak portfolio na čtyři až devět let, kde už může mít vyváženou strategii. Tam se často používá například model 40 procent akcie, 30 procent dluhopisy a 30 procent zlato (komodity). Někdo místo komodit přidává nemovitosti, každý si to skládá podle toho, čemu důvěřuje.
A pak je tu dlouhodobé portfolio na deset let a více, které bývá hlavně akciové. Dnes se ale už i tam přidávají různé alternativní investice, protože lidé stále více tíhnou ke kryptoměnám nebo komoditám.
TIP: TOP 10 investičních strategií, které by měl znát každý investor
Což by ale měly být spíš doplňkové investice, ne? Asi není úplně ideální dát všechny peníze do kryptoměn.
Jsem přesvědčená, že ani lidé, kteří kryptoměnám opravdu věří, tam většinou nemají víc než 10-15 procent svého majetku. A myslím si, že je to správně. Běžní investorům by stačilo i 1-3 %.
Nedávno jsem se bavil s jedním známým finančním poradcem a ten mi říkal, že měl klienta, kterému bylo asi dvaadvacet a měl sto procent svých investic v kryptu. A nebyl to ani bitcoin, ale hodně volatilní altcoiny.
Jenže ti lidé si často neuvědomují riziko. Teď mám například klienty, kteří mají přes padesát procent majetku ve zlatě, protože zlato v poslední době hodně rostlo a oni mají strach se ho zbavit. Pořád čekají, kde bude vrchol.
Jenže každé rozumné portfolio by mělo být postavené na dlouhodobé strategii, ne na tom, že něco ještě měsíc poroste. A právě v tom jsme v Česku pořád v plenkách. Lidé často nechápou, že finance nemáme řešit ze dne na den, ale v horizontu desetiletí.
Pořád se učíme chápat rozdíl mezi spořením, investováním a spekulací. A zároveň je důležité portfolio rozumně rozkládat – neinvestovat všechno do jednoho odvětví, jedné země, jedné měny nebo jednoho typu aktiv.
Když si váš rozhovor přečte mladý člověk, který je čerstvě po škole, nemá vysoký příjem a může investovat třeba jen pár tisíc měsíčně, co byste mu poradila?
Já jsem přesvědčená, že i s tisícikorunou měsíčně se dá vytvořit kvalitní portfolio. A myslím si, že mladý člověk by si měl odkládat klidně třicet procent svého příjmu, protože ještě většinou nemá děti ani hypotéku. Je to ideální období pro budování dlouhodobých rezerv.
Mladým lidem bych doporučila najít si kvalitního finančního poradce, který jim pomůže vytvořit investiční plán a rozdělit portfolio na krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé cíle. A pokud je investování začne bavit a budou si chtít portfolio spravovat sami, ať si klidně otevřou brokerskou platformu. Ale měli by investovat podle plánu, ne stylem pokus–omyl.
Velkým tématem jsou dnes hypotéky, investiční byty a nemovitosti obecně. Je to podle vás také dobrá forma investice, nebo se význam investičních bytů trochu přeceňuje? Na sociálních sítích často vidíme influencery, kteří říkají: „Ve 25 letech mám čtyři investiční byty.“ Může to být opravdu cesta?
Podle metodiky ochrany bohatství, nemovitosti mohou být součástí portfolia. Když se podíváme na nejbohatší lidi světa a na to, jak mají rozdělený majetek, dlouhodobě drží kolem 15 procent v nemovitostech.
A já si často říkám: proč se neinspirujeme právě těmi lidmi, kteří mají dlouhodobě prověřené strategie?
U investičních bytů navíc neexistuje jednoduchá odpověď na to, jestli vydělávají nebo ne. Záleží na lokalitě, regionu, potenciálu růstu, výstavbě i dalších faktorech. Není to automaticky špatné rozhodnutí, ale z hlediska ochrany majetku by člověk podle většiny odborníků neměl mít v nemovitostech víc než zhruba 25 procent svého portfolia.
Pokud tam někdo drží sto procent majetku, podstupuje výrazně větší riziko. Neříkám, že je to nutně špatně, ale já bych takovou strategii sobě ani klientům doporučit nedokázala.
Navíc už dnes vidíme první signály, že lidé, kteří mají investičních bytů víc, se jich začínají zbavovat a více diverzifikují portfolio, protože už nechtějí nést tak vysoké riziko.
A vzhledem k tomu, že jsou české nemovitosti ve srovnání s našimi platy extrémně drahé, je otázka, jestli budou v dalších dekádách vydělávat výrazně víc než inflace.
A navíc je kolem toho asi i hodně práce.
Přesně tak. S ETF fondy nemáte zdaleka tolik starostí. U investičních bytů je potřeba řešit nájemníky, opravy, správu a spoustu dalších věcí.
Takže byste doporučila držet se spíš osvědčených principů a diverzifikovaných portfolií?
Ano. Myslím si, že je problém hodnotit investiční byty jen podle posledních deseti let, kdy ceny extrémně rostly. To ale ještě neznamená, že se stejně budou vyvíjet dalších dvacet nebo třicet let.
A hlavně – investiční byt podle mě není klasická investice. Je to byznys. Lidé si často myslí, že mají investici do nemovitosti, ale ve skutečnosti podnikají. A to je velký rozdíl.
Pokud mám vlastní byznys jako součást portfolia, je to v pořádku. Ale je potřeba si uvědomit, že to není pasivní investice v pravém slova smyslu.
Co byste poradila lidem, kteří se právě teď – třeba po přečtení tohoto rozhovoru – rozhodnou začít investovat?
Zmínila jsem už, že existují různé databáze kvalitních poradců. Buď je nejlepší dát na doporučení někoho, kdo má dobrou zkušenost, nebo využít například databázi EFPA, kde jsou odborníci, kteří musí dodržovat etický kodex. Pokud by ho porušili, mohou přijít i o své profesní tituly.
Pak existuje také databáze Asociace finančních poradců ČR, kde jsou poradci, kteří mezi sebou sdílí know-how a dlouhodobě se vzdělávají. A samozřejmě si člověk může prověřit i poradce, který není součástí asociace, ale má dobré renomé a odborně vystupuje.
A pokud jde o samotný první krok do investování, začala bych historicky prověřenými ETF fondy s celosvětovou diverzifikací. Myslím si, že z hlediska nákladů (poplatků) i dlouhodobého fungování dávají opravdu smysl.
Ideální je vytvořit portfolio alespoň z několika ETF fondů, nevsadit všechno jen na jeden. A pokud člověk neví, jak portfolio rozdělit na krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé cíle, měl by se nejdřív poradit a nechat si vytvořit investiční plán.
Klidně si za něj zaplaťte. Myslím si, že investice do kvalitního systému a strategie se člověku dlouhodobě vrátí.
Mohlo by se Vám líbit: Wonderinterest Trading Ltd. Recenze
Foto: archiv Veroniky Kalátové
