O finanční gramotnosti se v Česku mluví stále častěji. Jenže mezi tím, co lidé slyší v podcastech, čtou v článcích nebo vidí na sociálních sítích, a tím, co skutečně udělají se svými vlastními penězi, často zůstává velká mezera. Právě tu se snaží zaplnit Jan Sirový, finanční poradce a jeden z autorů podcastu Finančně gramotní, který vznikl jako praktická odpověď na otázky, s nimiž se svými klienty dlouhodobě narážel.
Společně s kolegou chtěl nabídnout něco jiného než rychlé investiční tipy nebo izolované rady vytržené z kontextu. Podcast proto staví na uceleném pohledu na osobní finance, investování, riziko, dlouhodobou disciplínu i každodenní návyky, které rozhodují o tom, zda peníze člověku skutečně přinášejí větší svobodu a klid. V rozhovoru Jan Sirový mluví o tom, proč Češi stále nechávají miliony na účtech, proč investování není zkratkou k rychlému bohatství, kdy má smysl obrátit se na odborníka i proč by se finanční gramotnost měla učit nejen ve školách, ale také ve firmách.
Honzo, řekněte mi na začátek, co vás vlastně vedlo k založení podcastu Finančně gramotní?
Řekl bych, že primární důvod byl ten, že za těch patnáct let, co tu práci s kolegou děláme, u klientů pořád dokola narážíme na téměř stejné věci. Často je to dáno určitou neznalostí nebo tím, že člověk většinu dne věnuje práci, aby vydělal peníze, ale pak je vlastně tristní, kolik času věnuje tomu, aby se o ty peníze staral a aby mu přinášely to, co z nich má plynout – nějakou svobodu. O to už se lidé často moc starat nechtějí a dělají, že se jich to netýká.
Primárně tedy šlo o to, jak lidem pomoct se v tom zorientovat a dát jim nějaký ucelený manuál. Ten nám na trhu chyběl. Když jsme před třemi lety začínali, finančních podcastů samozřejmě existovala spousta. Jenže často šlo o věci vytržené z kontextu. Jeden člověk řekl: kupte tuhle akcii. Já tomu nebudu rozumět, budu se tou radou řídit, poslechnu si pět podcastů a tři z nich si budou protiřečit. Jeden řekne, že nemovitosti jsou super, druhý řekne, že nemovitosti jsou k ničemu, protože tam není likvidita, výnos je dvě procenta a stojí to strašně moc starostí.
Chtěli jsme tedy nabídnout ucelený pohled, aby člověk měl nějakou úvahu, o kterou se může opřít. O tom byly první epizody. Dnes se samozřejmě snažíme zvát i zajímavé hosty a tyto dvě věci kombinujeme. Máme epizody, ve kterých jsme sami s kolegou, spíš edukujeme a vysvětlujeme nějaké věci nebo náš pohled na ně. A pak si to člověk může propojit s tím, co říkáme my, nebo se podívat na to, jak k tomu přistupuje někdo jiný, kdo byl třeba úspěšný ve svém byznysu.
Nepřehlédněte: Rozhovor s Jakubem Rychlým z Nekrachni
Vnímáte, že se u Čechů v posledních letech zvyšuje ochota investovat své prostředky nebo obecně finanční gramotnost a povědomí o vlastních financích? O Češích se říká, že jsme národ, který drží peníze na spořicích účtech, ale s investováním už máme celkem problém. Zlepšuje se ta situace v poslední době?
Dnes jsme se o tom bavili s jedním klientem, který měl na běžném účtu dva miliony šest set tisíc. A z mého pohledu je to inteligentní člověk, není to žádný hlupák. Myslím si, že se změnilo to, že se o investování hodně mluví. Díky podcastům, článkům, videím, youtuberům. O tématu se dnes mluví opravdu hodně.
Co ale podle mě zůstává problém, je to, že ty rady často hledají zkratky ke štěstí. Teď bitcoin, teď kryptoměny a zítra už nemusíš chodit do práce. Myslím si, že investování je v tomhle jako všechno ostatní. Není to o tom, že člověk najde jednoduchou zkratku. Je to o dlouhodobé práci, přístupu, disciplíně a potom mi to může přinést užitek, který od toho očekávám.
Dnes je trend, že mladí lidé nastoupí někam do práce a mají pocit, že za rok to tam budou vlastnit a všichni je budou poslouchat. S tím nesouhlasím. A stejně tak nesouhlasím s tím, že člověk začne investovat a hned bude milionář nebo miliardář. Může se to někde povést, ale to není nic pro většinu lidí. Někdo to náhodou trefí, ale stejnou náhodou spousta lidí jinde přijde o všechno.
Vy vlastně v popisku podcastu říkáte, že o finanční gramotnosti se hodně mluví, ale málo koná. Co podle vás znamená skutečně konat? Kde by měl člověk začít, aby nezůstal jen u poslouchání rad?
Myslím si, že pojem finanční gramotnost se všeobecně hodně zmiňuje. Hodně se mluví třeba o školství a tam to podle mě dává největší smysl. Často se řeší, že by se ve školách měla učit finanční gramotnost. Když se ale na školy podíváte, existuje pár výjimek, kde se tomu opravdu věnují se strukturou a strategií tak, aby to dětem mohlo něco přinést.
Na většině míst je to ale spíš o tom, že někdo přijde udělat jednu přednášku. Neříkám to nijak povýšeně, i my jsme to tak na školách dělali. V paměti mám třeba návštěvu jedné základní školy, kde jsme něco říkali dětem na prvním stupni a potom na druhém stupni. Samozřejmě způsob sdělení musí být jiný podle toho, jestli mluvíte s mladšími, nebo staršími dětmi.
Měl jsem z toho ale pocit, že by to mělo vycházet hlavně od učitelů, kteří na děti působí dlouhodobě a mohou to téma průběžně rozvíjet.
Takže i samotní učitelé měli o tématu malé povědomí?
Ten dopad pak může být malý. Je to ale stejné jako u mnoha jiných věcí. Výchova začíná v rodině. Pokud nebudeme mít dobrý příklad v rodině, i ve financích, těžko to změní škola. Pokud se o tom ale mluví v rodině a pomůže to podpořit i škola, je šance, že to bude mít dobrý dopad a úspěch. Když se o tom ve škole mluví opatrně, nebo se tam o tom nemluví vůbec, je to potom zbytečné.
Měl by se podle vás změnit celý systém rámcových osnov, nebo by měl vzniknout samostatný předmět, který by se finanční gramotnosti věnoval? Případně by měla být zakomponovaná do více předmětů v rámci běžného učiva?
Nejsem odborník na vzdělávání, takže tahle otázka by neměla směřovat úplně na mě. Každopádně si myslím, že celkově jsou osnovy dost zastaralé. Nechci říkat, že občanská výchova je k ničemu, ale často je to odpočinkový předmět, který někam zapadne. Kdyby ji nahradila ekonomie nebo vzdělávání v oblasti financí, mohlo by to dětem výrazně pomoct.
Základy finanční hygieny nebo ekonomického uvažování jsou podle mě věci, které se ve školách říkají málo. Nejde o to, že by tam někdo měl trávit obrovské množství času, ale mělo by to být užitečné. Odpověď na vaši otázku tedy je, že si myslím, že by to měl být buď samostatný předmět, nebo minimálně větší část nějakého předmětu. Nevím, jestli je to dnes občanská nauka nebo něco podobného. Důležité ale je, že na základních a středních školách se o financích příliš nemluví, pokud člověk přímo nestuduje daný obor.
Hodně lidí dnes ví, že by měli investovat, zvlášť po inflaci z roku 2022. Ví, že by neměli držet peníze jen na běžných účtech, ale přesto neinvestují. Co je podle vás brzdí?
U skupiny lidí třeba od pětatřiceti nebo čtyřiceti let výš to může být určitý strach. Tito lidé k tomu samozřejmě nebyli vychovávaní. Jeden z našich hostů, bývalý fotbalista Bořek Dočkal, říkal, že od rodičů dostal radu, aby byl na peníze opatrný. Jenže co to vlastně znamená? Co znamená být na peníze opatrný? Může to znamenat, že s nimi člověk nebude nic dělat, ale také to může znamenat něco úplně jiného.
Potom je to určitě lenost. Často se stává, že přijde někdo, kdo řekne: „Já už chci investovat, přemýšlím o tom rok, dva nebo tři.“ Jenže čas utíká. Není to tak, že by o tom ti lidé přemýšleli každý den. Spíš si říkají, že by měli začít. To ale znamená někam dojít, někoho si najít a říct si, že s tímhle člověkem to chci dělat.
Je to podobné jako se cvičením v posilovně. Když budete chtít začít cvičit, musíte si nejdřív najít posilovnu. Když tomu nebudete vůbec rozumět, budete hledat trenéra. Když najdete někoho, kdo vám nepomůže nebo vám nesedne, hledáte dalšího. Zabere to čas a možná i nějaké peníze. A tak si raději dáte chipsy, protože to je jednodušší.
Není jednoduché najít správnou cestu. Můžete zajít do banky, ale banky mají svůj obchodní model. Když se člověk sejde s kvalitním poradcem, stejně si nejdřív potřebuje ověřit, že věci, které říká, platí. Já vám můžu ukazovat grafy a prezentace a všechno může vypadat skvěle, ale jestli to opravdu skvělé bude, poznáte až ve chvíli, kdy řeknete: „Dobře, jdu do toho s vámi a budeme to spolu dělat.“
Je to podobné jako ve vztahu. Někdo vás může přesvědčovat, že to bude skvělý vztah, ale dokud to nezkusíte, nevíte to. Takže jednoduché to není.
A pak je tady další skupina lidí, kterou jsem zmiňoval. Hodně o tom mluví, čtou o tom a relativně investují. Nechci paušalizovat, ale když se podívám na Českou republiku globálněji, mám pocit, že lidé často chtějí jít vlastní cestou. Využívají online platformy, Portu, Trading 212 a další podobné nástroje.
Otázkou ale je, jaká je jejich motivace. Chtějí investovat, aby z toho měli dlouhodobý užitek? To tam určitě nějak je. Ale otázka je, do jaké míry je tam také adrenalin. Dřív se sázelo na fotbalové zápasy, dnes má někdo podobný pocit u investování.
Mám část klientů ve věkové kategorii třeba dvaadvacet až sedmadvacet let a vidím tam dvě skupiny. První jsou uvědomělí lidé, kteří k investování přistupují tak, jak o tom mluvíme v podcastu. A pak je druhá skupina, která do toho třeba jde i s námi, ale zároveň si to pořád zkouší sama. Někde zainvestují deset tisíc a najednou jim to vydělá. Ten člověk přitom ani neví, proč to vydělalo nebo co se stalo. Ale nabývá dojmu, že tomu rozumí.
Pak si řekne, že v robo-portfoliu u nás mu to vydělalo méně, i když je to konzistentní a může mu to vydělávat každý rok. A rozhodne se, že si bude raději investovat sám. Udělá dva úspěšné pokusy a pak ve třetím nebo čtvrtém přijde o všechno, protože si myslel, že tomu rozumí. To už jsou spíš spekulace. Je to podobné, jako kdybychom si všichni vzali peníze, šli na ruletu a jen si tipovali, kam padne kulička. Přijde mi, že u toho nesedí hodiny a nestudují to. Možná slyšeli nějaký podcast o kryptoměnách nebo něčem podobném, názor se jim zalíbil, vydali se tím směrem, a nakonec to buď vyjde, nebo nevyjde.
Dá se říct, že tady víc riskují?
Oni si to nemyslí, ale ano, riskují víc. Uvedu typický příklad. Přišel za mnou jeden člověk a říká: „Já jsem spíš konzervativní, nechci chodit do nějakého velkého rizika a tady mám portfolio.“ A to portfolio bylo ze sta procent akciové. Říkám mu: „Tak to se pak na konzervativnost díváme každý jinak.“ V konzervativním portfoliu akcie téměř vůbec nemáte, maximálně třeba do patnácti procent. Tady jich měl sto procent.
Nenechte si ujít: Rozhovor s Karlem Janečkem
Když za vámi přijde člověk, který se rozhodne, že by chtěl začít investovat, ale vůbec neví jak, kde by měl začít? Co byste mu poradil, pokud nemá žádné zkušenosti a neorientuje se v tom?
Moje základní rada je, aby člověk nejdřív pochopil, o čem investování je. Když k nám někdo přijde, vysvětlíme mu, jak u nás spolupráce může vypadat. První nebo druhé setkání v podstatě nazývám workshopem. Trvá hodinu a půl až dvě hodiny podle toho, kolik má člověk otázek.
Neprocházíme s ním hned konkrétní nastavení portfolia, ale hlavně to, aby věděl, o čem investování je. Jaká jsou rizika, co se na trhu může dít, zejména z negativního pohledu, tedy propady a podobně. Neříkám tím, že člověk musí přijít zrovna k nám. Dnes si může dát dotaz i do ChatGPT a myslím si, že mu to také vyplivne docela zajímavé informace. Důležité ale je, aby člověk vůbec věděl, co investování obnáší. A to je schopný vnímat během hodiny nebo dvou.
Měl by pochopit, jaká jsou rizika a jaké má možnosti. Možná právě množství možností je dnes problém. Napadají mě někteří starší klienti, kteří vlastně investovali celý život, ale nic nemají. Někdo jim před lety řekl, že si mají založit stavební spoření, tak si ho založili. Pak jim někdo řekl, že je dobré investiční životní pojištění, tak si ho založili. Za pět let se ukázalo, že to nebylo úplně ideální, tak si založili podílový fond. Dnes se zase říká, že jsou lepší ETF.
Ten člověk tak celý život někam ukládá peníze, všude zaplatí nějaké poplatky, a přitom výsledný efekt nemá. Nedá se říct, že by neměl disciplínu, protože celý život něco odkládá. Jenže výsledky neodpovídají tomu úsilí. Když si tedy zjistí, o čem jednotlivé možnosti jsou, měl by si najít cestu, která je pro něj komfortní vzhledem k jeho riziku a situaci.
Pokud jde o člověka, který začíná, určitě bych doporučoval nějaké diverzifikované portfolio. To může obsahovat určité procento akcií, dluhopisů a případně dalších složek.
Asi záleží i na věku, tedy na tom, jak moc si člověk může dovolit být konzervativní, nebo naopak jít více do rizika.
Ano. Když mi bude dvacet, jsem bez závazků a bydlím u rodičů, neříkám, že mám jít úplně na krev, ale samozřejmě si můžu dovolit s penězi riskovat víc. Když je to člověk, o kterém jsem mluvil před chvílí, který má na účtu dva miliony šest set tisíc, ale má rodinu a závazky, bude se chovat jinak.
Zároveň ale platí, že začít investovat dnes neznamená, že musím být bohatý. Spousta lidí má pořád představu, že aby mohli investovat, musí nejdřív zbohatnout. Není to tak. Když mi někdo řekne, že má pětistovku měsíčně, řeknu mu: „Přijďte klidně s pětistovkou, a pokud to myslíte vážně, můžeme začít.“
Myslím si, že dnes je člověk na začátku schopný začít i s jedním podílovým nebo ETF fondem. Může investovat opravdu pár set korun měsíčně, třeba pětistovku, která by ho neměla položit.
Když se vrátím k přirovnání s posilovnou: když do fitka přijdu poprvé, nejsem sportovec a trenér mi dá trénink pro profesionála, možná už do té posilovny nikdy nepřijdu. Úplně mě to zničí a znechutí mi to cvičení. Když mi ale někdo řekne: „Tady jsou stroje, tady jsou činky, dnes si to jen vyzkoušíme, uděláš pár lehčích cviků,“ odcházím unavený, ale příjemně. Řeknu si, že prostředí je fajn, a přijdu znovu. Za dva roky můžu být na tréninku pro profíka, který mi v tu chvíli už bude příjemný, protože budu mít svaly a budu potřebovat jiný typ zátěže.
V investování je to podle mě stejné. Je potřeba začít, osahat si, o čem to je, a třeba i přijmout, že jsem nějaké peníze prodělal. Ale mluvíme o jednotkách korun nebo stokorunách, tedy o částkách, které mě neohrozí. Člověk pak vidí, že propad o patnáct nebo dvacet procent je normální, že za dva tři měsíce nebo půl roku může být trh zpátky a časem může zase vydělávat. A díky tomu si na investování zvykne.
Kolik by měl dnes člověk investovat ze svých příjmů? Žijeme v době, kdy má spousta lidí drahé nájmy, ceny bydlení rostou a nemohou si dovolit investovat tolik peněz. Vyplatí se opravdu i ta pětistovka, kterou jste zmiňoval?
Myslím si, že ano. Neznamená to, že mě pětistovka spasí. Na druhou stranu, kdyby si dvacetiletý člověk začal odkládat pět set korun měsíčně a postupně částku navyšoval třeba podle toho, jak mu porostou příjmy, neříkám, že bude v důchodu tři sta šedesát pět dní v roce ležet u moře, ale určitě na tom bude výrazně lépe, než kdyby nedělal nic.
Klíčové je podle mě také to, že si tím člověk vytváří návyk. Ten se potom dá postupně zvyšovat. Já jsem to měl podobně. Začal jsem s pětistovkou a říkal jsem si, že ji nějak přežiju. Pak jsem to navýšil na patnáct set, později třeba na dva nebo tři tisíce. Už si to přesně nepamatuji. A znovu jsem si říkal: „Jak to přežiju?“ Ale člověk to většinou zvládne.
Proto říkáme, aby si lidé nastavili investici trvalým příkazem stejně jako nájem, bydlení a další pravidelné platby. Ať to trochu bolí. Spousta lidí dělá chybu, když říká: „Počkám, co mi na konci měsíce zbyde, a to zainvestuji.“ Jenže takoví lidé většinou nezainvestují vůbec nic.
Protože už jim tam třeba nic nezbyde, že?
Přesně tak. Člověk jde kolem obchodu, vidí hezkou mikinu, dá si o jedno pivo navíc a peníze nezbydou. Proto je lepší udělat to opačně. Nastavit si pravidelnou investici a najednou zjistíte, že vám ty peníze nechybí.
Samozřejmě kdybych vydělával padesát tisíc a nastavil si investici čtyřicet tisíc, chybělo by mi to. Ale když se bavíme o rozumném procentu, tam nějaká rada existuje.
Často se mluví o pravidlu 50/30/20. Já bych u člověka, který začíná, řekl, že by se mohl pohybovat někde mezi pěti až dvaceti procenty příjmu. Dalo by se to pásmovat, ale myslím si, že pět procent by mělo být snesitelných.
Nemám moc rád rady typu: nekupujte si ráno kafe, udělejte si ho doma a ušetřené peníze investujte. To nikdo dlouhodobě nevydrží. Stejně tak rady typu: spočítejte si, kolik dáte ročně za cigarety. To je lidem často jedno, vůbec je to motivovat nebude. I fakt, že kouření způsobuje rakovinu, spoustu lidí nepřiměje přestat.
Spíš je podle mě důležité podívat se na vlastní výdaje. Neříkám, že člověk musí dělat úplnou hudbu, ale když si výdaje projde, najednou vidí, kolik dává za jídlo, kolik za bydlení, kolik za zábavu a kde má prostor něco upravit.
Člověk má občas dost nejasné představy o své spotřebě.
Samozřejmě. Když se lidí zeptáme, jaké mají výdaje, většinou řeknou nějakou částku. Když jim pak řekneme: „Dobře, pojďme si to rozepsat. Bydlení, doprava, jídlo, koníčky a tak dál,“ najednou je ta částka vyšší. A když jim řekneme: „Zkuste si to tři měsíce opravdu sledovat a zapisovat,“ většinou je to ještě vyšší.
Spousta lidí to nechce vidět. Není příjemné zjistit, kolik člověk reálně utrácí. Lidé se pak té realitě vyhýbají, a to je podle mě jeden z důvodů, proč tyto nástroje nevyužívají naplno.
Nemá to ale být o tom, že si člověk nekoupí mikinu, nepůjde na dovolenou a bude se pořád omezovat. Natáčeli jsme třeba epizodu o hnutí FIRE, kde si lidé odepírají téměř maximum, odkládají třeba šedesát procent svého platu a cílem je, aby mohli odejít do důchodu ve třiceti, pětatřiceti nebo aby potom mohli žít jen z naspořených peněz. To ale většina lidí nezvládne, nebo ani nechce. Mně samotnému by to nepřišlo jako cesta pro většinu lidí.
Zároveň ale člověk musí mít nějaký přehled o svých výdajích, aby věděl, jestli si někde může dovolit víc utratit a jinde naopak trochu pošetřit. Základní podle mě je určit si částku, kterou dávám do investice jako pravidelný výdaj. Ať odchází desátého, patnáctého nebo dvacátého, prostě stejně jako ostatní pravidelné platby.
Honzo, kdy přichází řada na odborníka? Už jste to trochu naznačil v příkladu se sportovcem, ale kdy si třeba najmout finančního poradce nebo zajít k vám do firmy a nechat si se svými financemi poradit? Může to člověk zvládnout i sám?
Myslím si, že vyhledat odborníka je dobré ve chvíli, kdy to člověk myslí vážně. Vnímám to třeba na tom, že prvními mými klienty byli lidé z mého okolí. Začínal jsem někdy ve dvaadvaceti, takže to byli lidé, kteří tehdy neměli mnoho peněz. Odkládat pětistovku měsíčně pro ně mohl být problém, nebo to pro ně byla spíš taková hra.
Dnes jsme o čtrnáct nebo patnáct let dál a ti lidé najednou vydělávají osmdesát, sto, sto dvacet nebo sto padesát tisíc měsíčně. Tehdy tu službu možná ještě tolik nepotřebovali. Nebylo to tak, že by oni hledali mě, spíš já jsem hledal klienty. Mohli si říct: „Proč bych měl řešit, že investuji pětistovku, když vedle toho utratím podobnou částku třeba za fotbal nebo zábavu?“ Z hlediska výdělku to pro mě tehdy ani nebyli zajímaví klienti.
Jenže pro ty lidi bylo důležité, že měli někoho, s kým se o financích bavili. A když se pak dostali do fáze, kdy vydělávají víc peněz, nebylo to pro ně nové téma. Já jsem se mezitím posunul jako poradce, uměl jsem jim dát kvalitnější službu, a oni se posunuli v příjmech. V tu chvíli už tu radu opravdu potřebovali.
Proto bych to úplně nespecifikoval podle konkrétní částky. Spíš bych řekl, že odborník dává smysl ve chvíli, kdy člověk chce osobní radu a myslí to vážně. Poradce by měl mít tendenci člověku dát doporučení a pomoct mu vybrat řešení podle jeho situace.
Myslím si, že se obor výrazně profesionalizoval. Když jsme začínali, bylo v něm hodně lidí, kteří přišli třeba po škole a práci rozuměli jen částečně. Zároveň to spousta lidí dělala jako vedlejší činnost po večerech. Byly doby, kdy se stavební spoření a podobné produkty uzavíraly někde na rodinných oslavách.
Dnes je to posunuté, ale pořád je to jako v každém oboru. Máte doktory, kteří jsou skvělí, a vedle nich doktory, u kterých si možná řeknete, jak se k té práci dostali. U finančních poradců je to stejné. Jsou lidé dobří a kvalitní, kterým bych se sám poradil nebo jim svěřil své peníze. A pak jsou lidé, kteří vás mohou poškodit, někdy i úmyslně, nebo vás obrat. A případně to nedělají úmyslně, jen tomu nerozumějí, neznají produkt a doporučí vám ho hlavně proto, že z něj mají vysokou provizi.
Znám i poradce, kteří sami měli podle mě problém s penězi, protože nedokázali rozlišit, co je pro klienta opravdu dobré, nebo jim nepřišlo zvláštní, že za nějaký produkt dostanou obrovskou provizi. I proto máme v podcastu epizodu o tom, jak poznat kvalitního finančního poradce.
Paní Kalátová, se kterou jsme také natáčeli, má například materiály k finanční gramotnosti, a i tam je kapitola, jak poznat dobrého poradce. Myslím si, že dnes, když se zeptáte umělé inteligence, ChatGPT nebo Gemini, také vám dokáže dát nějaký základní návod. Musíte se ale umět zeptat správně.
U nás třeba člověk za investiční plán platí peníze. Dostane ho a teoreticky si ho potom může vzít a realizovat jinde, aniž by si u nás sjednal jakýkoli produkt. Pro mě je ale důležité, že už na začátku vidí, že ta služba má hodnotu. Že někdo nevytvořil jen nabídku, aby mu něco prodal, ale věnoval čas tomu, aby pro něj připravil konkrétní řešení.
Je potřeba si uvědomit, že finanční poradenství není tak snadno hmatatelná služba. Když vám někdo postaví dům, vidíte, jestli je kvalitně udělaný. U finančních produktů často až po letech zjistíte, jestli byly nastavené dobře, pokud to průběžně neřešíte nebo se neptáte.
Další zásadní věc je, jestli se vám poradce ozývá. Myslím si, že když je spolupráce rozběhnutá, měl by se ozvat alespoň jednou za rok. Měli byste se potkat a aktualizovat nastavení. Přesně jak jsem říkal: někdo ve dvaceti investuje pětistovku a ve třiceti už vydělává víc. Nemusí to být skok z dvaceti na sto tisíc. Stačí, že se dostane z dvaceti třeba na pětatřicet tisíc, a už je tam posun. Možná si může dovolit investovat víc.
Život každého člověka jde v určitých cyklech. Jsou období, kdy si může dovolit víc riskovat a dávat víc peněz stranou. Typicky když je mladý a nemá závazky. Pak přijde hypotéka, rodina a výdaje rostou. Později se zase mohou závazky snížit, děti odrostou nebo je hypotéka menší, ale už člověk nemusí mít investiční horizont čtyřicet let. Každá životní etapa proto přináší změny. A právě na to by měl finanční poradce reagovat a průběžně upravovat portfolio, produkty i investice.
Rozumím. Honzo, mám na vás poslední otázku. Plánujete někam dál posunout váš podcast?
Plánujeme.
A prozradíte detaily?
Ten posun vidím primárně ve dvou věcech. První je větší viditelnost. Podcast má nějakou poslechovost, někteří klienti se na nás díky němu obracejí a většinou se s nimi pracuje dobře, protože už jsou trochu edukovaní a vědí víc než člověk, který o tématu neslyšel vůbec nic. Chtěli bychom ho tedy víc rozšířit.
Na začátku jsme si nastavili určitý cíl, například jestli se dostaneme na deset tisíc posluchačů měsíčně. Nejde ale jen o číslo. Důležité je, aby zásah pomohl i lidem, kteří se nám třeba nikdy neozvou. Možná se díky podcastu nad financemi zamyslí, něco změní a my se o tom ani nedozvíme. I to mi dává smysl.
Druhá věc, kterou máme v plánu, je posunout podcast víc do offline prostoru. S větší poslechovostí bychom chtěli vybudovat komunitu. Mohly by vznikat osobní akce, setkání, konference. Zároveň bychom se chtěli dostat víc do škol a firem.
Myslím si totiž, že peníze dnes stresují spoustu lidí. Často se to projevuje v mezilidských vztazích, v rodinách nebo v partnerských vztazích. Peníze mohou přinášet klid, bezpečí a jistotu, ale také hádky. Třeba proto, že každý má na peníze jiný pohled, že jich je nedostatek nebo že s nimi lidé neumějí hospodařit.
Nejde jen o to, že když mám víc peněz, koupím si další auto. Může to také znamenat, že víc investuji a dlouhodobě jsem na tom lépe.
Z dlouhodobého hlediska.
Přesně tak. Určitě bychom se chtěli dostat víc k širší veřejnosti, do škol i do firem a mluvit o tom tam. Když dnes oslovíte firmu s tím, že byste pro ni udělali přednášku nebo workshop o finanční gramotnosti, může říct: „Ale my nejsme škola, co nám to přinese?“ Jenže pokud je člověk pod finančním tlakem, ovlivňuje to i jeho rozhodování v práci.
Buď rozhoduje tak, aby sám víc vydělal, a třeba někde něco ošidí, nebo je hlavou úplně jinde. Stejně jako když má zdravotní problém, také v práci nepodává výkon, jaký by podávat mohl, protože ho něco omezuje. U peněz je většinou omezená hlavně hlava. Člověk je ve stresu a ten se přenáší i do práce. To je cíl, na kterém se teď snažíme pracovat.
Mohlo by Vás zajímat: Jak číst ukazatele ziskovosti
Zdroj fotky: archiv Jana Sirového
Zdroj pozadí: Canva
