Peníze jsou jedním z témat, o kterých se mluví pořád, ale skutečně otevřeně často až ve chvíli, kdy už je pozdě. Mladí lidé vstupují do dospělosti v době drahého bydlení, nejistoty, sociálních sítí plných investičních zkratek a slibů rychlého zbohatnutí. Jenže škola ani rodina je na praktický finanční život často nepřipravily tak, aby věděli, jak si nastavit rozpočet, vytvořit rezervu, začít investovat nebo rozpoznat podvod.
Právě z této zkušenosti vzniklo Nekrachni, vzdělávací platforma zaměřená na finanční gramotnost a finanční pohodu mladých lidí. Jejím spoluzakladatelem je Jakub Rychlý, který dnes v projektu působí jako předseda správní rady. Nekrachni se snaží mluvit o penězích jazykem generace Z – prakticky, srozumitelně a bez moralizování. Vedle obsahu pro mladé nabízí také aplikaci, workshopy pro školy, materiály pro učitele i vzdělávání pro firmy.
Jakube, Nekrachni vzniklo i z vaší osobní zkušenosti. Po škole jste s kolegyní a spoluzakladatelkou Nekrachni Marií Šimůnkovou zjistili, že vás nikdo pořádně nepřipravil na praktický finanční život dospělého člověka. Vybavujete si okamžik, kdy vám došlo, že nejde jen o váš vlastní pocit, ale o mezeru, kterou zažívá celá generace?
Možná nešlo o jeden konkrétní moment, spíš o dvě postupná uvědomění. Někdy v roce 2020 jsme se bavili o největších výzvách, které naši generaci čekají. Jedním z témat bylo duševní zdraví, o kterém se tehdy začínalo mluvit čím dál otevřeněji. Vedle něj jsme ale vnímali ještě jedno zásadní, a přitom dost opomíjené téma – finanční gramotnost, respektive praktickou schopnost zacházet s penězi.
Začali jsme se proto ptát lidí kolem sebe a většina rozhovorů se nesla v podobném duchu. Často zaznívalo: „Já jsem o tom vlastně nikdy s nikým moc nemluvil. Rodiče mi dali maximálně radu ve stylu: kdo šetří, má za tři.“ A právě tahle věta podle mě dobře vystihuje, proč Nekrachni vzniklo. My nechceme mít za tři. Chceme mít za jedna.
Nenechte si ujít: Rozhovor s Petrem Šedivým z Venture Club
Myslíte, že se situace od doby, kdy jste projekt založili, na školách trochu zlepšila? Mají dnes mladí lidé víc informací v rámci povinné výuky?
Ona se zlepšila, ale zároveň se i zhoršila. Zlepšila se v tom smyslu, že se o penězích víc mluví. Je to mnohem menší tabu, mluví o tom influenceři a máme tady spoustu lidí, kteří se tomu věnují. To samozřejmě přineslo i určité pozitivní změny. Peníze jsou větší téma i ve vztazích, v rodinách a po covidu se začaly řešit ještě víc.
Více se mluví také o investování, vzniká víc platforem a existuje relativně dost organizací, které se snaží do tématu finanční gramotnosti nějak zapojovat, ať už pasivně, nebo aktivně. Zároveň ale působí i negativní vnější faktory. Máme tu probíhající bytovou krizi, která zásadně ovlivňuje dostupnost bydlení pro mladé lidi, obecné zdražování nebo dostupnost vysokoškolského studia. Takže samotné téma se sice dostalo víc do veřejného prostoru, ale celkové výzvy, kterým mladí lidé čelí, se za posledních šest nebo sedm let spíš zhoršily.
Když se řekne finanční gramotnost mladých lidí, řada lidí si nejspíš představí poučky o spoření nebo varování před zadlužením. Vy se ale snažíte o penězích mluvit mnohem praktičtěji. Co podle vás dnes znamená být finančně gramotný?
Samotný pojem finanční gramotnost dnes vlastně používáme čím dál méně. Gramotnost označuje určitý základ, na kterém se má dál stavět. Podobně jako se stovky let mluvilo o tom, že lidé potřebují být gramotní, tedy umět číst a psát. Dnes už je to samozřejmost a v našem okolí většinou nepotkáváme člověka, který by číst a psát neuměl.
Podle nás se debata posouvá spíš směrem k důvěře v sebe sama. K tomu, že člověk věří, že zvládne různé životní výzvy spojené s penězi. Ať už jde o stěhování od rodičů, první hypotéku, hledání práce nebo otázku, kolik peněz vlastně potřebuje. Právě nad tím se lidé často nezastavují dostatečně. Měli by si umět položit otázku, jestli jim práce, kterou dělají, přináší dostatečnou odměnu pro život, který chtějí vést. Jestli se jejich představy a příjmy skutečně potkávají, protože určitý životní styl nemusí být vždy kompatibilní s tím, kolik člověk vydělává.
V tomhle se náš pohled mění. V Nekrachni používáme pojem financial agency, který se do češtiny překládá poměrně těžko. Chápeme ho jako důvěru v sebe sama, že to zvládnu. Že si věřím v tom, že dokážu překonat finanční překážky, které se v životě objeví.
S mladými lidmi jste hodně v kontaktu i díky přednáškám na školách. Když s nimi mluvíte, působí v otázce peněz spíš lehkovážně, nebo naopak zodpovědněji, než si možná starší generace myslí?
Neřekl bych, že jsou nutně zodpovědnější. Spíš bych řekl, že jsou zvědavější. A právě to je podle mě důležité. Dlouhodobě vidíme, že Češi jsou v přemýšlení o penězích poměrně konzervativní, ať už jde o investice, nebo obecně o to, jak uchovávají hodnotu.
Typickým příkladem je obliba investování do nemovitostí, přestože jsou dnes extrémně drahé. Představa, že člověk má být ve vlastním, u nás pořád funguje jako určitá mantra. Mladí lidé jsou v tomhle odvážnější, i když se u nich zároveň může objevovat určitá rezignace, například právě v otázce vlastního bydlení. A to je negativní.
Na druhou stranu v tom vidím i příležitost. Otevírá to dveře k možnostem, které jsou z českého pohledu pořád vnímané jako alternativnější investice. Ať už jde o akcie, ETF, bitcoin, kryptoměny a podobně. Mladí lidé jsou v tomhle určitě zvědavější. Zároveň jsou ale samozřejmě náchylnější k podvodům, kterých v poslední době přibývá.
Řeší podle vás mladí lidé peníze víc ze zájmu, nebo spíš proto, že je k tomu tlačí realita a budoucnost, například praktická nedostupnost vlastního bydlení?
Myslím, že je k tomu tlačí spíš realita než čistá zodpovědnost. Zároveň mám pocit, že v Česku jsme v tom možná o něco odpovědnější než některé sousední země. Nedávno jsem měl možnost mluvit o tom, jak mladí lidé přemýšlejí o financích na Slovensku, a tam je ten trend trochu jiný. U nás je podle mě dobré hlavně to, že jsou mladí lidé v otázce peněz zvědaví.
Zároveň za tím ale hodně stojí pocit, že je potřeba připravovat se na budoucnost, že si to člověk musí vyřešit sám a že si některé věci musí vyzkoušet. Tím se vracím k pojmu financial agency. U peněz je totiž nevýhoda v tom, že jediná cesta, jak jim opravdu porozumět, je začít s nimi něco dělat a postupně si jednotlivé věci osahat v praxi.
Kde podle vás vzniká největší mezera v tom, že mladí lidé neumějí zacházet s financemi? Je to hlavně ve škole, nebo v rodině?
Škola v tom určitě hraje velkou roli, protože se o financích stále mluví velmi málo. Téma není průřezově začleněné do výuky. U škol, které se o zlepšení snaží, vidíme, že to nějakým způsobem funguje, ale pořád často chybí důležitý faktor: aby se o penězích víc bavili i samotní žáci a studenti mezi sebou. Takzvaný peer sharing je v tomhle podle mě důležitý.
Zásadní je ale i rodina. O penězích je potřeba mluvit co nejdřív. Není to jen o tom, že dám dítěti kapesné a nechám ho, aby si ve světě financí nějak poradilo samo. Důležité je vysvětlovat, jak jednotlivé věci fungují, jaké mechanismy za nimi stojí, a postupně k tomu přidávat další témata.
Vidíme třeba, že na středních školách nebo u starších studentů je velký zájem o investice. Zájem o to, jak si udělat rozpočet, už tak velký není. Přitom právě tam by měla začínat celistvost tématu napříč celou vzdělávací cestou.
Když se podíváme konkrétně na školy, co by se v nich mělo změnit, aby mladý člověk po maturitě nebyl zaskočen realitou? Měl by vzniknout samostatný předmět o tom, jak zacházet s penězi?
Já osobně, a my v Nekrachni obecně, nejsme úplně fanoušci samostatného předmětu. Důvodů je víc. Už dnes jsou žáci a studenti extrémně přetížení a předmětů je ve školách hodně. Možná budu trochu radikální, ale myslím si, že by klidně mohlo být méně češtiny a více finanční gramotnosti. Zároveň se ale snažím dívat na realitu našeho systému.
Za nás by finance měly být hlavně průřezovým tématem. Větší prostor se jim dá dát třeba v matematice, ale pracovat se s nimi dá i v češtině. Spotřebitelské smlouvy nebo orientace v podobných textech se dají dobře probírat právě tam. Ve fyzice zase mohou být jiná související témata. My máme materiály asi do sedmi nebo osmi různých předmětů, takže důležitá je právě průřezovost mezi jednotlivými oblastmi.
Před pár dny jsem slyšel i poměrně radikální názor, že by součástí maturitní zkoušky měla být na každé škole část věnovaná financím a finanční gramotnosti. To je také zajímavá idea, samozřejmě za předpokladu, že by byla dobře připravená.
Za nás je klíčové zapojit téma financí co nejvíc do výuky, která už dnes existuje, a dát učitelům nástroje, aby to pro ně nebylo náročné. Zároveň to ale znamená, že se musíme vzdát něčeho jiného. A víme, že ve školách to ne vždy jde jednoduše.
V Česku se často říká, že lidé k investování přistupují opatrněji než v některých západních zemích. Čím si to vysvětlujete? Hraje podle vás roli i historická zkušenost s komunismem a nedůvěra k finančním institucím?
Určitě je to jeden z faktorů. Vidíme to i v dalších postkomunistických zemích, ať už jde o Polsko, Slovensko nebo Maďarsko, kde jsou trendy podobné. V Polsku se to už možná trochu mění, ale obecně jsou to země, které si nesou podobnou historickou zkušenost.
Souvislost tam podle mě určitě je. Občas se říká, i když samozřejmě nevím, jak přesně to v tomhle směru funguje, že určitou roli mohla sehrát i měnová reforma, která tady proběhla před mnoha desítkami let. Je to určitý relikt v tom smyslu, že lidé mají historickou zkušenost s tím, že jim někdo na peníze sáhl.
A tedy že vlastně systému nevěříme?
Přesně tak. U mladší generace se to postupně mění, ale i u investic pořád vidíme poměrně velkou nedůvěru nebo nejistotu, co s nimi do budoucna bude.
Hodně lidí má problém vůbec zjistit, kam jim peníze každý měsíc mizí. Jak by měl podle vás vypadat jednoduchý osobní rozpočet, který člověk skutečně udrží a neotráví ho po několika dnech počítání?
Téma rozpočtů se dnes výrazně proměňuje. Začíná se u tužky a papíru, což je samo o sobě v pořádku, ale dlouhodobě je to poměrně těžko udržitelné. Před lety byly první inovací v této oblasti různé rozpočtové aplikace. My teď v aplikaci Nekrachni stavíme AI funkci, která má pomoct právě se zkrocením rozpočtu. Měla by fungovat víceméně automatizovaně a soustředit člověka vždy na dvě nebo tři nejdůležitější věci.
Základem je začít si peníze sledovat a každý měsíc se zaměřit třeba jen na jednu, dvě nebo tři oblasti. Na těch pak člověk může postupně pracovat. Nejjednodušším základem je podle mě rozpočtové pravidlo 50–30–20. To znamená, že více než 50 procent příjmů by nemělo jít na nutné výdaje, tedy nájem, jídlo a další základní věci, ze kterých člověk žije.
Dnes bychom možná mohli říct, že to může být spíš 60 procent, protože náklady samozřejmě rostou. Pokud je to ale víc než 60 procent, je potřeba něco změnit, ať už na straně příjmů, nebo nákladů. Zhruba 20 procent by pak mělo směřovat na investice nebo spoření. Člověk by si měl být schopný odložit alespoň 10 procent, ideálně ale 20 procent v běžné době.
Když má někdo čistý příjem 20 tisíc korun, znamenalo by to odložit si čtyři tisíce měsíčně. Na to se na mě lidé občas dívají jako na blázna, ale já říkám, že důležitá jsou právě procenta. Je to návyk, který si člověk musí vybudovat. Když vydělává třicet tisíc, měl by být schopný odložit si alespoň 20 procent.
Zbytek je potom na radost, tedy zhruba 30 procent. Tato část podle mě nemusí být úplně pevně daná a může být jakkoliv velká, pokud jsou dodržena pravidla u předchozích dvou skupin. Když utrácím za nutné výdaje jen 10 procent a investuji alespoň 20 procent, klidně můžu utratit 70 procent za zábavu. Důležité je nepřekročit maximální limit u nutných výdajů a nepodstřelit minimální hranici u spoření nebo investic.
Nepřehlédněte: Žádná seriózní finanční instituce nedokáže garantovat zisk,“ říká analytička Wonderinterest Olívia Lacenová. Jak rozpoznat podvodného brokera?
Dá se ale pravidlo 50–30–20 u mladých lidí, kteří dnes nastupují do zaměstnání, vůbec dodržet? Zmínil jste třeba člověka s čistým příjmem 20 tisíc korun, který by si měl odložit čtyři tisíce měsíčně. Je to realistické ve chvíli, kdy někteří počítají každou korunu a bydlení je opravdu drahé?
V tomhle je to samozřejmě těžší a krize bydlení tomu vůbec nepomáhá. Naopak situaci výrazně zhoršuje. Na druhou stranu občas říkám, že člověk si musí umět dát realitu trochu na stůl.
Může si stěžovat, že bydlení je drahé, ale ze dne na den s tím sám mnoho neudělá. Bydlení najednou nezlevní. Rozpočet je tedy i o tom umět si přiznat realitu. Zkrátka není možné chodit na těžkou školu, učit se, cestovat, budovat kariéru, investovat a ještě si spořit na hypotéku. Některé věci dohromady prostě nejdou. Já bych to také chtěl a osobně bych za to byl velmi rád, ale skupina lidí, která takovým způsobem může žít, je velmi úzká.
Je to tedy přesně o tom snažit se vlastní možnosti nějak namíchat. Pak přichází krize rozpočtu, kdy někdo studuje těžkou školu a zároveň se na ni nestíhá učit, protože musí pracovat, aby zaplatil základní bydlení třeba v Praze. Vidíme i lidi, kteří raději studují dálkově, aby mohli pracovat a uživit svůj životní styl. Nebo jdou do spolubydlení místo vlastního nájmu, případně do levnějšího sdíleného bydlení, aby ještě něco ušetřili.
V tomhle je to opravdu o tom dát si realitu na stůl. Mrzí mě, že existují zaměstnání, která člověku nezaplatí takový život, aby při studiu zároveň vydělával na hypotéku nebo si na ni odkládal. To je realita, kterou teď bohužel nejde rychle změnit. Určitě máme usilovat o to, aby se změnila, ale dost pravděpodobně se spousta těch změn mladých lidí nedotkne hned.
Proto říkáme, že existují reálné scénáře, které může člověk zkoušet a se kterými může pracovat. Přiznat si realitu je někdy to nejtěžší, ale zároveň je to v tu chvíli nejlepší krok, který může člověk udělat.
Sociální sítě jsou dnes plné slibů rychlého zbohatnutí, kryptoměn, tradingu na TikToku nebo zaručených investičních tipů. Jak se v tom má mladý člověk orientovat? A jak poznat, že jde o scam?
V Nekrachni se tomu věnujeme poměrně hodně. Spustili jsme kampaň Red Flags, respektive máme web Red Flags, kde si člověk může ve swipeovací hře vyzkoušet, jestli dokáže poznat scam.
U mladých lidí se často setkáváme s pocitem, že se jich to netýká. Říkají si, že na ně přece podvodníci nebudou cílit nějakými řetězovými e-maily. Jenže dnešní podvody jsou mnohem sofistikovanější a neustále se zlepšují. I já sám, přestože se tomu věnuji denně, někdy až ve druhém nebo třetím kroku poznám, že jde skutečně o podvod. Na začátku to může vypadat jako běžná zpráva na WhatsAppu nebo neškodný e-mail.
Poznat podvod tedy není jednoduché. Není to o tom, že si člověk řekne: já podvodníka poznám. I mně se může stát, že mě něco na chvíli zmate. Důležité je spíš kritické přemýšlení. Když někam klikám nebo mám někam poslat peníze, musím se zastavit a zamyslet se, jestli je to opravdu v pořádku a jestli to celé dává smysl.
Když mi například napíše kamarád na Messengeru, že si chce půjčit peníze, a přitom jsme se o penězích nikdy nebavili, je to podezřelé. Pokud se bavíme každý den, proč by mi o peníze neřekl osobně? V takové chvíli je lepší mu zavolat nebo se s ním potkat.
U online podvodů se objevuje i téma takzvaných bílých koní. To je situace, kdy vám někdo napíše, že vám pošle na účet třeba 200 tisíc korun a vy mu na jiný účet pošlete 190 tisíc. Na první pohled to může vypadat jako snadné zbohatnutí, ale ve skutečnosti tím člověk velmi pravděpodobně pomáhá legalizovat špinavé nebo ukradené peníze.
Poznávání podvodů je proto opravdu těžké. Je potřeba mít určitou finanční a digitální hygienu. Když dělám transakci, měl bych se zamyslet, jestli není podezřelá a jestli nabídka není až příliš výhodná. Stejně tak když nakupuji na e-shopu, kam zadávám kartu, a produkt je najednou za desetinu ceny oproti všem ostatním obchodům, měl bych zpozornět.
Když už o tom mluvíme, vnímáte u mladých lidí spíš větší strach z investování, nebo naopak opačný problém, tedy že do rizikových věcí vstupují příliš rychle, protože mají pocit, že jim jinak ujede vlak?
Často do toho vstupují právě s tímto efektem, ale zároveň je tu ještě jedna věc: přehlcenost informacemi. To je dnes velká nevýhoda oproti minulosti. Platforem a možností, jak investovat, je extrémně mnoho a pořád přibývají další. Člověk je pak zahlcený, nedokáže se rozhodnout a často nakonec neudělá vůbec nic. Dostane se do rozhodovací paralýzy.
V tomhle vždycky říkám, že je potřeba zůstat v klidu. U mladých lidí často říkám, že dokud člověk nemá portfolio v hodnotě půl milionu, nebo dnes možná spíš milionu korun, je skoro jedno, do čeho investuje. Samozřejmě pokud nejde o podvod, ale o nějaký etablovaný produkt.
U malého portfolia totiž rozdíly ve výsledku nejsou tak zásadní. Když mám malé portfolio a podaří se mi ho třeba zdvojnásobit, pořád to ještě není obrovská částka. Důležité je začít, učit se a pochopit, že to nějaký čas trvá. Většinou se bavíme o horizontu pěti a více let. Já jsem třeba začal investovat v osmnácti, takže dnes už mám za sebou zhruba pětiletý horizont, o kterém můžu mluvit.
Člověk by měl peníze posílat pravidelně a spíš zapomenout, že tam jsou. Až od určité velikosti portfolia má smysl začít víc řešit, co s těmi penězi dál.
V Nekrachni mluvíte i o finanční pohodě, což nezní jen jako stav účtu, ale i jako psychický stav. Jak moc podle vás peníze souvisí se stresem, vztahy a pocitem životní jistoty?
Souvisí spolu velmi přímo. Existují studie, podle kterých je u mladých lidí, nebo obecně u lidí do 30 let, víc než polovina problémů spojená právě s penězi. Samozřejmě to umocňuje i krize bydlení. Do toho vstupuje sociální tlak rodičů nebo okolí, například představa, že člověk má mít vlastní bydlení. Když jsem tlačený do něčeho, co bych měl mít, ale nedokážu to mít a zároveň to nemůžu přímo ovlivnit, přináší to obrovskou míru stresu.
Souvisí to i s FOMO efektem, třeba u investic. Nedávno jsem se bavil s kamarádkou, které je 27 let a neinvestuje. Říkal jsem jí, že to, že posledních devět let neinvestovala, teď ze dne na den nevyřeší. Dobré je ale začít.
Když se vrátím ke stresu, podle mě je nejdůležitější v klidu si k tomu sednout a začít jednou nebo dvěma věcmi, které člověk dokáže změnit a které ho nejvíc trápí. Ty je potřeba postupně odbourávat. Pokud začne řešit patnáct věcí najednou, které všechny hoří, bude z toho ještě víc vystresovaný.
První věc je tedy rozpočet. Pokud mě stresuje, že neinvestuji, nemám vlastní bydlení nebo nemám základ na hypotéku, měl bych si udělat rozpočet, zkusit rozpočtové pravidlo a několik měsíců ho dodržovat. Teprve potom má smysl vyhodnocovat další kroky. Finance nejsou rychlá věc. Je to dlouhá hra a většina věcí trvá. Nedá se to hacknout.
Ať už člověk začíná v osmnácti, nebo ve 27 letech, vždycky je to o malých krocích, na které se postupně nabalují další a další věci.
Kdybyste měl mladému člověku, který právě vstupuje do dospělosti, dát jednu úplně základní finanční radu, se kterou může začít hned, jaká by to byla? Kromě toho, že má začít investovat.
Určitě začít přes malé částky. Posílat si stranou třeba pětistovku. U člověka, který už si něco vydělá, jsou to v Praze třeba tři kávy. Často se mluví o tom, že mladí lidé nemají peníze, ale když si odpustím dvě latté, můžu stejnou částku investovat nebo odložit.
Důležité je také mluvit o financích v klidu, psát si věci a nějak si je vyhodnocovat. Člověk si o tom může povídat i s někým blízkým nebo si své úvahy zkusit sepsat. Měl by si nastavit jeden nebo dva jednoduché milníky, na kterých začne.
Když nemám žádnou rezervu ani úspory pro případ potřeby, můžu si říct, že si chci nejdřív vytvořit polštář třeba ve výši deseti tisíc korun. A nic dalšího v tu chvíli nemusím řešit. Není to o tom dělat obrovská rozhodnutí. Svůj život si řídím já sám, takže je potřeba postupovat postupně, nestresovat se a chápat, že finance jsou dlouhá hra.
Plánujete projekt Nekrachni posunout ještě někam dál? Jaké máte plány do budoucna?
Pokud jde o naši aplikaci, přidáváme do ní AI funkce. Souvisí to s tím, o čem jsem právě mluvil. Chceme, aby aplikace byla ještě víc průvodcem. Aby byla do určité míry autonomní a člověk se do ní díval ve chvíli, kdy ji potřebuje, ale aby se mu zároveň sama připomněla s tím, že je tu něco, co by spolu mohli vyřešit.
Může jít třeba o optimalizaci spendingu, upozornění, že člověk málo investoval, nebo že nemá žádnou rezervu. To je jedna stránka věci.
Druhá stránka je, že teď více komunikujeme v zahraničí, takže se z toho postupně stává obecnější projekt. Zůstává ale stejná myšlenka a hodnota: chceme být nezávislí a chceme mladé lidi dokázat dovést do dospělosti.
Mohlo by Vás zajímat: Jak číst ukazatele ziskovosti
Zdroj fotky: archiv Nekrachni
Zdroj pozadí: Canva
