Říká se, že jakmile se o inflaci baví babičky z „Horní Dolní”, představuje tento negativní jev skutečný problém. Inflace neboli všeobecný růst cen v ekonomice představuje jedno ze dvou ekonomických zel. Za to druhé se považuje nezaměstnanost, pokud se vyšplhá na úroveň, jakou řada zemí zažila například během velké hospodářské krize v 30. letech minulého století nebo jaké tradičně čelí některé regiony či země takzvaného jižního křídla Evropské unie. Inflace je však ve svém rozkladném účinku na společnost mnohem účinnější a o to nebezpečnější. Pojďme si proto představit, co je to inflace.
Obsah
Co je to inflace?
Za inflaci se považuje všeobecný růst cenové hladiny v ekonomice. Někdy se má mylně za to, že se jedná pouze o vzestup cen zboží a služeb, ale jde skutečně o všechny ceny, tedy například i cenu práce, které říkáme mzda.
Další chybou, které se někteří lidé občas dopouštějí, je zaměňování pojmu inflace a cenová hladina. Občas i z některých médií zaslechneme, že „inflace opět vzrostla”, ačkoli z kontextu je patrné, že je tím myšlen růst cen. Pokud skutečně roste inflace, znamená to, že se zvýšilo tempo růstu cenové hladiny.
Inflace se měří pomocí cenových indexů. Přesněji řečeno pomocí jejich procentní změny. Samotný cenový index nám slouží ke změření cenové hladiny v dané ekonomice a teprve pokud máme k dispozici cenové indexy alespoň ze dvou různých časových okamžiků, dokážeme změřit, jak se ceny například během jednoho měsíce, čtvrtletí nebo roku změnily.
Ke zjišťování inflace statistici a ekonomové využívají dva základní indexy: index spotřebitelských cen a implicitní cenový deflátor (někdy se také říká deflátor hrubého domácího produktu – HDP). Index spotřebitelských cen zahrnuje určité druhy zboží a služeb, které nakupuje typický spotřebitel. Hovoříme o spotřebním koši. Tento spotřební koš se po určitou dobu (několik let) ponechává beze změny, aby bylo možné věrohodně porovnat, jak se kvůli změnám cen změnily výdaje na tento koš.
Má to ovšem dvě vady na kráse: zaprvé preference nakupujících se v čase mění, zadruhé spotřební koš nezahrnuje všechny druhy zboží a služeb v ekonomice vyrobených. Naproti tomu deflátor HDP měří cenovou hladinu (a následně inflaci) pomocí oceňování veškeré produkce v daném roce. Ale ani tento cenový index není perfektní. Právě proměnlivost struktury produkce v čase vede k tomu, že dochází k takzvanému substitučnímu zkreslení. To znamená, že lidé mohou nahrazovat zboží, které zdražilo, zbožím, které zdražilo méně, nebo dokonce zlevnilo.
Z výše popsaných důvodů index spotřebitelských cen statisticky zjištěnou inflaci oproti skutečnosti mírně nadhodnocuje (asi o jeden procentní bod), kdežto deflátor HDP ji naopak mírně podhodnocuje. Jedná se ale o jemné nuance, které nemají na informaci, kterou nám ukazatele sledující inflaci podávají, zásadní vliv.
Čtěte také: Tradematics.com Recenze – regulovaný broker s profesionálním zákaznickým servisem
Co způsobuje inflaci?
Slavný americký ekonom a laureát Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1976 Milton Friedman pronesl neméně slavnou větu, že „inflace je vždy a za všech okolností peněžní jev”. Co tím chtěl jeden z největších ekonomů historie říci? Nic menšího než to, že rychlost, jakou ceny v ekonomice rostou, přímo úměrně závisí na rychlosti, jakou se zvyšuje množství peněz, které v ekonomice obíhají. Jinými slovy, pokud centrální banka nebo vláda budou provádět takovou politiku, která povede pouze ke zvětšování peněžní zásoby v hospodářství, ceny porostou.
Uveďme si to na jednoduchém příkladu. Představme si, co by se stalo, kdyby se nám všem ze dne na den zdvojnásobily peněžní zůstatky v našich peněženkách, na našich bankovních účtech a zároveň by nám všem vzrostly mzdy na dvojnásobek. Objem zboží a služeb, které ale vyrobíme, by zůstalo stejné. Co by se dělo? Všichni bychom chtěli zdvojnásobit svoje výdaje, protože se naše bohatství a příjmy najednou zdvojnásobily. Jak by na zdvojnásobení poptávky zareagovali obchodníci, ale také výrobci? Inu zdvojnásobili by své ceny, protože by nebyli schopni bez adekvátního zvýšení objemu produkce uspokojit poptávku, která se přes noc zdvojnásobila.
Znamená to tedy, že přibližně 15procenntí inflace, které Česká republika v současné době čelí, má příčinu v příliš velkém množství peněz v ekonomice? V konečném důsledku ano, třebaže realita posledního roku až roku a půl je o něco komplikovanější, než jak jsme popsali výše. Česká ekonomika totiž byla zasažena nákladovým šokem. Vzpomeňme, jak rychle po odeznění covidové pandemie začaly růst cen energií, hlavně zemního plynu, ropy nebo elektřiny. Vše bylo ještě umocněno vpádem ruských vojsk na Ukrajinu.
Ceny energetických komodit tedy na světovém trhu stouply ještě více. A jelikož Česká republika je na dovozu těchto zdrojů závislá, nutně se dražší zemní plyn, elektřina nebo ropa promítly do zvýšení nákladů tuzemských firem. Reakcí firem bylo částečné omezení a částečné zdražení jejich produkce. České hospodářství se tak rázem ocitlo v nerovnováze, kdy se na jedné straně celková poptávka v ekonomice (ochota domácností a firem utrácet) držela vysoko také díky úsporám nahromaděným během covidu), na straně druhé došlo k omezení produkce. Najednou začalo být v České republice v oběhu příliš mnoho peněz ve vztahu k množství zboží a služeb, které Česká republika byla schopna vyrobit. Dvouciferná inflace je tak jednoznačným projevem popsané nerovnováhy. Zde je nutno dodat, že tuzemskou poptávku drží vysoko také velmi uvolněná rozpočtová politiky (každoroční schodky státního rozpočtu v řádu stovek miliard korun) a nepříliš restriktivní politika měnová (základní úrokové sazba ČNB činí sedm procent).
Důsledky inflace v Česku
Jak už bylo řečeno, inflace je jedno ze dvou ekonomických zel, a dost možná i zlo větší. Inflace totiž pomalu ale jistě rozleptává společnost. Obzvláště pokud přichází nečekána a pokud přichází v takto vysoké míře. Základní škodlivostí nečekané inflace je, že přerozděluje bohatství. A to od věřitelů k dlužníkům, od zaměstnanců k firmám a od daňových poplatníků ke státu.
Jak je to možné? Představte si, že jste si vzali nějaký úvěr, kde jste měli sjednanou nominální úrokovou sazbu třeba ve výši pět procent ročně. Pokud ale míra inflace stoupne ze dvou procent (inflační cíl ČNB) na procent patnáct, zcela to změní hodnotu reálné úrokové sazby. Najednou vaše reálná úroková sazba činí minus deset procent (5 – 15 = -10). Vy sice věřiteli (bance) splácíte úrok ve výši pěti procent, ale zároveň jsou tyto splácené peníze znehodnoceny 15procentní inflací. Reálně tak neplatíte vy svému věřiteli za to, že jste si od něj půjčili peníze, ale platí on vám, a to 10procentní reálnou úrokovou sazbu.
Podobně na inflaci vydělávají zaměstnavatelé na úkor svých zaměstnanců. Pokud máte v pracovní smlouvě dohodnutou určitou úroveň mzdy, avšak jste si nesjednali inflační doložku, která by mzdu automaticky zvyšovala o tempo růstu cen, při 15procentní inflaci se váš reálný příjem o 15 procent propadl. Pro firmu to představuje reálné snížení mzdových nákladů o 15 procent.
A v neposlední řadě díky inflaci odvádíme státu větší objem peněz na daních. Asi nejlépe je tento důsledek inflace patrný u daně z přidané hodnoty. Uvažujme, že výchozí hodnota nějakého zboží činí tisíc korun. K tomu připočtěme daň z přidané hodnoty ve výši 21 procent, státu tak zaplatíme 210 korun. Nyní si představme, že inflace činí 15 procent, tudíž hodnota zboží vzroste z tisíce na 1150 korun. Pokud nyní pčipočteme DPH ve výši 21 procent, státu zaplatíme 241,50 korun. Inflace tak státu přihrála 31,50 korun jen díky inflaci.
Inflace, obzvláště je-li takto vysoká, pokřivuje relativní ceny zboží. Jestliže míra inflace dosahuje 15 procent, jde o jakési průměrné tempo růstu cenové hladiny. To ale nevylučuje, že některé druhy zboží zdražují třeba o 40 procent, jiné jen například o 5 procent, jiné o 25 procent a některé mohou dokonce zlevnit. Takto rozdílná tempa růstu cen u jednotlivých druhů zboží vnášejí do cen zmatek. Najednou nemáme dokonalý přehled o tom, jaká je relativní cena litru mléka nebo bochníku chleba. To vede k činění špatných nákupních, ale i výrobních rozhodnutí. V konečném důsledku firmy produkují zboží v objemech, které neodpovídají skutečné poptávce ze strany spotřebitelů. Dochází k plýtvání se zdroji, a tedy k nehospodárnému hospodaření. Vedle toho vyvstávají otázky typu „kdo si na inflaci mastí kapsy”, což je jen další z důkazů naleptávání společenské soudržnosti z důvodu vysoké inflace.
Kde můžeme dopady inflace vidět?
Dopady inflace nás doprovázejí prakticky na každém kroku. Jak už bylo řečeno, jako první jsme si jí mohli všimnout na účtech za energie. A to v případě, že jsme neměli jejich cenu zafixovanou. Jenže dražší energii nenakupují pouze domácnosti, ale také firmy. Pro ně jde o zvýšení výrobních nákladů, které se snaží přenést do cen produkce, která směřuje na pulty tuzemských obchodů.
Není proto divu, že v současné době jsou to především potraviny, které poměrně masivně zdražují. V některých případech (cukr, vejce, pečivo) jde o zdraží o desítky procent, někdy i o více než sto procent v meziročním vyjádření. S růstem cen energií souvisí také náklady na bydlení, včetně cen nájemného.
Inflace se však neprojevuje pouze do růstu cen zboží a služeb. Dříve či později se promítne také do zvýšení úrokových sazeb. Jednou z možností, jak inflaci potlačovat, je právě zvyšování úrokových sazeb skrze měnovou (monetární) politiku centrální banky. Úroková sazba totiž představuje cenu peněz na finančním trhu. Peníze jsou také zdrojem financování investic, a pokud jsou peníze dražší a dražší, firemní ochota investovat klesá. Tím se snižuje poptávka v ekonomice, která pak směřuje k nižší úrovni inflace.
Podobně úroková sazba působí na ochotu domácností utrácet za zboží a služby. Pokud centrální banka úrokovou sazbu zvýší, domácnosti budou ve větší míře dávat přednost spoření, protože to se při vyšších úrokových mírách vyplatí více. To zároveň vede k poklesu útrat domácností, což opět přispívá ke tlumení poptávky v ekonomice, a také inflace. Růst úrokových sazeb nám může být na jedné straně příjemný, pokud jsme v pozici střadatelů a peníze máme uloženy v bance. Při růstu sazeb inkasujeme vyšší úrokové výnosy. Pokud ale někomu peníze dlužíme, pak zvyšování úrokových sazeb povede k tomu, že se nám zdražuje i dluh, a budeme muset z něho splácet vyšší úroky. Takový vývoj může výrazně narušit finanční rovnováhu domácností, které nyní refixují svůj hypoteční úvěr.
Nepřehlédněte: Recenze konkurenčního brokera Ozios
Co je to inflace – jak chránit své peníze
Porazit inflaci, která se víceméně utrhla ze řetězu, je těžké. Vlastně bychom mohli říci, že kdo se nezačal na zvýšenou inflaci připravovat včas, svůj boj s ní přinejmenším v tuto chvíli prohrál. Jednou z posledních solidních šancí, jak své úspory bezpečně před následky inflace ochránit, byl takzvaný protiinflační dluhopis, který do ledna loňského roku vydávalo ministerstvo financí. Jedná se o dluhopis, jehož úroková sazba odpovídala meziroční míře inflace vyhlašované Českým statistickým úřadem za měsíc říjen daného roku. Protiinflační dluhopis tak plnil svou roli, a komu se jej podařilo koupit, má nad inflací fakticky vyhráno. Emise těchto dluhopisů byla pozastavena, protože se ukázalo, že jde o příliš nákladný způsob, jakým si stát půjčuje peníze.
Nezbývá tedy, než zkoušet negativní dopady inflace na naše úspory mírnit či eliminovat jinak. Nabízí se řada investičních příležitostí, každá z nich ale bude znamenat vyšší riziko než investice, která nás před inflací chrání méně.
Zcela zásadní metodou je diverzifikace investic. A to jak z hlediska konkrétních druhů investice (akcie, dluhopisy, komodity, nemovitosti apod), tak z hlediska času. Investujte tedy do různých typů aktiv, a investujte do nich pravidelně v menších částkách. Pravidelností si aktiva takzvaně „ředíte”. To znamená, že se nesnažíte dané aktivum koupit v době, kdy je jeho cena nejníže, ale vždy jednou za čas do svého portfolia přikoupíte část daného aktiva za cenu, která je odlišná od ceny minulé. Tím docilujete v průměru příznivé ceny, za kterou aktivum kupujete, respektive do něho investujete.
V tuto chvíli je velmi obtížné poradit, jaká aktiva vás perfektně ochrání před inflací. Nabízí se pravidelné investice po menších částkách do akcií či akciových fondů. Podobně lze investovat do dluhopisů, ale i rizikovějších aktiv, jako jsou komodity včetně drahých kovů, nebo kryptoaktiva. Vždy však mějte na paměti již mnohokrát řečené: vyšší očekávaný výnos jde ruku v ruce s vyšší mírou rizika. Je proto na každém z vás, co je pro vás důležitější. Zda vidina solidního zhodnocení, ale s vyšším rizikem, že se vaše investice nakonec znehodnotí nebo v lepším případě zůstanete takzvaně „na svých”, nebo zda preferujete pozici “lepší vrabec v hrsti než holub na střeše”. Na druhé straně se říká, že investor, který nikdy nepřišel o podstatnou část svých peněz, neví, co znamená opravdu investovat. Pokud ale budete investovat s rozumem, chladnou hlavou a především bez emocí, riziko, že se pustíte do příliš riskantního podniku, je poměrně malé.
6 comments
Comments are closed.