Marika Čupa se k investování nedostala jako člověk, který by chtěl ostatním rozdávat jednoduché návody na rychlé zbohatnutí. Původní profesí právnička a advokátka, která se dlouhé roky pohybovala ve světě pojišťovnictví, si sama prošla cestou pokusů, omylů, ztrát i bolestivého vystřízlivění z tradingu. Právě z této zkušenosti vyrostl její projekt Fin4elle – investiční blog, podcast a vzdělávací platforma, kde o penězích, akciích a dividendovém investování mluví srozumitelně, prakticky a bez zbytečných póz. V rozhovoru popisuje, proč podle ní není investování jen hra pro finanční profesionály, jak mohou ženy získat větší jistotu v zacházení s penězi a proč někdy stačí udělat první jednoduchý krok, místo aby člověk roky čekal na ideální chvíli.
Mariko, stojíte za projektem Fin4elle, který vychází z myšlenky, že o investování se dá mluvit srozumitelně, prakticky a lidsky. Co vám v české debatě o financích a investování chybělo nejvíc ve chvíli, kdy jste se rozhodla vytvořit vlastní platformu?
Fin4elle jsem původně vytvářela hlavně proto, abych mohla sdílet to, co sama studuji a čemu se věnuji. Neměla jsem ambici zaplňovat nějaké prázdné místo ve veřejné debatě o financích a investování. Naopak jsem se vždy snažila otevřeně zdůrazňovat, že nemám vystudované finance, dlouhou kariéru v investičním světě a ani odbornou certifikaci typu CFA.
Tu jsem si mimochodem velmi chtěla udělat, ale poměrně rychle jsem narazila na vlastní limity. Nemám matematický mozek a už v prvním levelu mě v podstatě zastavila kapitola o kvantitativní analýze.
Mým cílem tedy nebylo nahrazovat odborné vysvětlování, které ve veřejném prostoru buď chybí, nebo nechybí. Vycházelo to spíš z mé vlastní potřeby věcem opravdu porozumět. V rámci vlastního investování jsem si uvědomila, že pokud chci něčemu rozumět, musím o tom hodně číst, přemýšlet nad tím a pak si to sama pro sebe formulovat.
Zároveň jsem zjistila, že mě psaní velmi baví. Když si něco načtete, musíte si to v hlavě zpracovat, poskládat do souvislostí a teprve potom to dokážete srozumitelně předat dál. Právě tenhle proces mi pomáhá chápat jednotlivé koncepty do větší hloubky.
Čtěte dále: Rozhovor s Evou Kellermann z Investování pro holky
Vaše investiční cesta nebyla úplně romantická story. Byla spíš strastiplná, zažila jste dlouhé období ztrát a frustrace. Co konkrétně se muselo změnit, aby vám investování začalo dávat smysl? Kdy přišel bod zlomu?
Bod zlomu byl výsledkem dlouhého procesu, který bych zpětně popsala jako pomalou smrt. Na jeho konci přišel velmi bolestivý knockout. Zčásti jsem si ho ale zasloužila, protože jsem se pustila do věcí, kterým jsem nerozuměla dostatečně, a výrazně jsem podcenila riziko.
Šlo o velmi rizikový, silně napákovaný obchod na forexu. Měla jsem pocit, že jde o snadné peníze, protože byl postavený na tom, že budu díky úrokovému diferenciálu mezi českou korunou a eurem denně inkasovat úroky. Až později jsem pochopila, že jakmile něco působí až příliš jednoduše a jako peníze zadarmo, je to samo o sobě varovný signál.
Ten obchod pro mě byl tvrdou ranou. Finančně jsem sice nikdy nevymazala celý účet, což bylo svým způsobem milosrdné, ale zároveň to bylo kruté tím, jak dlouho se ta ztráta táhla. Navíc završila několik let, kdy mi trading jednoduše nešel. Musela jsem si přiznat, že v něm nejsem úspěšná.
Bylo to velmi bolestivé období. Řešila jsem, jestli z trhu úplně odejít a přestat se věnovat nejen tradingu, ale i investování obecně. Vedli jsme o tom vážnou debatu i s manželem, protože jsem samozřejmě tradovala také rodinné peníze.
Právě tehdy jsme se začali bavit o konceptu pasivního příjmu. V tomhle směru pro mě byl důležitý Robert Kiyosaki, který mi jako první dostal do hlavy myšlenku peněz, které pracují za vás. Byla jsem tehdy z neúspěšného tradingu hodně zhrzená, ale zároveň jsem si řekla, že se zkusím podívat na dividendové akcie.
Moje výchozí pozice byla vlastně vzdor. Trading mi nešel, tak jsem se začala zajímat o „nudné“ dividendové akcie, kde není ta akce, na kterou je člověk z tradingu zvyklý. Postupně jsem ale tu oblast začala rozkrývat a s manželem jsme kupovali první malé pozice.
Zpočátku jsem to brala jen jako vedlejší činnost a moc jsem od toho neočekávala. Pak se ale stalo něco zajímavého. Jakmile ze mě spadl tlak na výkon, který jsem v tradingu cítila, začalo se mi v investování paradoxně dařit. Portfolio rostlo, já se o dividendové investování zajímala stále víc a zjistila jsem, že je to samo o sobě velmi zajímavá oblast.
Z toho, co říkáte, je vidět, že jste tradingu i pozdějšímu investování do dividendových akcií věnovala hodně energie a že vás to skutečně baví. Co byste poradila člověku, který s investováním teprve začíná, nerozumí mu a neví, odkud se odrazit?
Myslím, že je extrémně důležité nevzít si hned příliš velké sousto a nemít na sebe přehnaná očekávání. Základem je podle mě sebereflexe – pozorovat sám sebe a upřímně si říct, jestli mě to téma vůbec zajímá.
Investování vnímám trochu jako čištění zubů. Nemusíte si je čistit, ale všichni víme, jak to pravděpodobně dopadne. A podobně je to podle mě i s investováním. Pokud člověk vůbec neinvestuje, ve stáří se to nějak projeví. Z mého pohledu je to základní rutina, kterou by měl mít v životě nastavenou podobně jako osobní hygienu.
Zároveň je to velmi mnohovrstevnaté téma. Někdo k němu může přistupovat opravdu jen jako k čištění zubů: dvě minuty ráno, dvě minuty večer a víc od toho nechce. Jiný člověk naopak zjistí, že ho to zajímá, jen se do toho potřebuje postupně dostat.
Začala bych proto od nejnižší příčky žebříku. Tedy něčím úplně jednoduchým a ne příliš rizikovým. Například koupit ETF nebo si založit pravidelný investiční plán a každý měsíc do něj posílat určitou částku.
Myslím, že lidé v investování často zbytečně ztrácejí to nejcennější, co mají – čas. Snaží se z toho udělat něco příliš složitého, berou si moc velké sousto, odkládají první krok a čas mezitím běží. Potkávám třeba ženy, které mi několik let říkají, že se k investování ještě nedostaly a že si musí nejdřív přečíst můj web. Já jim pak říkám: chápu, všichni jsme zaneprázdnění, ale ten čas už běží.
Podle mě je proto nejlepší vystoupit na první příčku žebříku a udělat to nejjednodušší, co jde, aby už něco běželo. Něco smysluplného, relativně bezpečného a u důvěryhodného partnera. A pak pozorovat sama sebe: stačí mi tento autopilot, nebo mě to začíná zajímat natolik, že chci vylézt výš a rozhlédnout se po krajině?
Mám pocit, že lidé se často zaseknou právě na tom, že jim investování připadá příliš složité. Přitom někdy stačí držet se jednoduchosti. A u žen to podle mě platí možná ještě výrazněji.
Jste inspirací pro mnoho žen, a právě ženy pravděpodobně patří i mezi časté návštěvnice vašeho webu a platformy. U žen se často mluví o nižším finančním sebevědomí nebo přetrvávajících stereotypech, například že muž má být živitel rodiny a žena se má starat o domácnost. Vidíte to i ve své praxi, nebo se tenhle obraz v posledních letech mění?
Vycházím ze své bubliny, která samozřejmě není reprezentativním vzorkem České republiky. To je podle mě důležité říct hned na začátku. Se spoustou žen jsme se ale bavily o tom, že kdyby se podařilo aktivně rozinvestovat už jen ženy, které vydělávají peníze, jsou úspěšné v práci, ale nevědí, kam s nimi, byl by to velký krok. Takových žen je relativně hodně. A od nich se pak můžeme postupně dostávat i k ženám, které jsou nízkopříjmové, samoživitelky nebo mají finanční situaci výrazně složitější.
Upřímně musím říct, že se stereotypem „muž vydělává a žena se stará o domácnost“ se ve své praxi tak často nesetkávám. Naopak potkávám hodně žen, které jsou pracovně úspěšné, vydělávají a jen hledají způsob, jak své peníze smysluplně zhodnotit. Paradoxně znám i řadu rodin, kde investice řeší hlavně žena, protože ji to zajímá víc než partnera. Muž třeba řekne, že na to nemá čas nebo ho to jednoduše tolik nebaví, a žena je pak tou, kdo investice v rodině skutečně posouvá dopředu.
Samozřejmě se setkávám i s tím, že některé ženy říkají: „Já vlastně nevím, do čeho investujeme, o to se stará manžel.“ Podle mé zkušenosti to ale většinou není tak, že by je od toho muž odrazoval nebo jim v tom bránil. Spíš jde často o určitou pohodlnost, zaneprázdněnost nebo pocit, že je pro ženu jednodušší nechat to na někom jiném.
Pro mě to ale není otázka muži versus ženy. Ideální je, když partneři spojí síly. Skutečná synergie podle mě vzniká ve chvíli, kdy mají o rodinných financích a investicích přehled oba. I muži mi často říkají, že nechtějí, aby se jim něco stalo a jejich žena pak zůstala s dětmi v situaci, kdy netuší, kde co je. Rodina se může dostat do problémů jen proto, že jeden z partnerů nemá přehled.
Nejde tedy o to, aby si ženy budovaly nějaké tajné fondy nebo si něco odkládaly stranou. Jde o téma, které může ulevit celé rodině, pokud se o něm doma otevřeně mluví a pokud se o něj ženy aktivně zajímají.
Navíc jsem přesvědčená, že právě tohle je nejlepší finanční gramotnost pro děti. Hodně se mluví o tom, že by se měla učit ve školách, ale podle mě obrovský kus práce mohou odvést rodiče. A to jednoduše tím, že děti uvidí, jak se dospělí o penězích baví.
My se doma o investicích bavíme poměrně často a moje dcera sama přišla s tím, že chce vědět, co jsou akcie a co je dividenda. Když jsme prodávali nemovitosti, vysvětlovali jsme jí, jak celý proces funguje. Myslím si proto, že ženy by před tímto tématem neměly couvat. Benefitů je v něm tolik, že dává smysl otevřít ho doma a udělat z něj přirozenou součást rodinného života.
Nepřehlédněte: Rozhovor s Jakubem Rychlým z Nekrachni
Co podle vás ženy od investování odrazuje nejčastěji?
Myslím, že především to, kolik věcí už mají na stole. Nechci to nijak bagatelizovat. Ženy, které pracují, se často pořád ve větší míře starají také o domácnost a rodinu. Když onemocní dítě, spousta žen přirozeně řekne: zůstanu s ním doma já, protože jsem máma. To pak vede k neustálému balancování mezi prací, rodinou a vlastním životem.
K tomu se přidává tlak na sebevzdělávání, péči o sebe, zdraví, tělo, výživu nebo cvičení. Investování je tak pro mnoho žen jen další položka na už tak dlouhém seznamu. Na druhou stranu si člověk někdy musí říct: musím začít.
Vždycky mě překvapuje, kolik času lidé věnují výběru dovolené, nákupu spotřebiče nebo různým programům osobního rozvoje. Kdyby jen zlomek té energie věnovali tomu, aby si nastavili investování tak, aby nějak běželo, udělalo by jim to obrovskou službu. Myslím, že ženy často brzdí i to, že si investování dělají zbytečně složité.
Bavili jsme se o finanční nezávislosti a o tom, jak důležitá může být pro ženy ve chvíli, kdy se něco stane. Co ale matky samoživitelky, které třeba nemají z čeho investovat, protože počítají každou korunu?
Tohle je pro mě extrémně citlivé téma a upřímně vůbec netuším, co bych jim poradila. Spousta z nich je podle mě v opravdu šílené situaci. Znám příběhy, kdy muž nechce platit ani alimenty, a ty ženy jsou v módu základního přežití.
Když jim v takové situaci řeknete „investujte“, mohou si právem myslet, že jste spadl ze stromu, protože ony řeší, za co koupí dětem boty. Možná bych řekla, pokud to aspoň trochu možné, aby zkusily dát stranou alespoň symbolickou částku, třeba stovku, jen kvůli vytvoření návyku.
Mám totiž pocit, že když lidé začnou investovat, i v malém, spadne z nich určitý tlak. Mají pocit, že už něco dělají, že už se do té hry zapojili. Ale pokud jde o ženy, které opravdu nemají žádný prostor, třeba právě samoživitelky, strašně bych je chtěla podpořit. Jen si nejsem jistá jak.
Co si vlastně představujete pod pojmem finanční nezávislost? Jsou to miliony na účtu, nebo třeba možnost odejít dříve do důchodu díky pasivnímu příjmu?
Pro mě je to širší. Osobně to vnímám podobně jako Robert Kiyosaki: nemuset pracovat pro peníze, protože peníze pracují za mě.
Znamená to, že mi portfolio generuje dostatečně vysoký pasivní příjem na to, abych věděla, že i kdybych už do konce života nevydělala jedinou korunu, mám pokrytý základní život. Tedy běžné náklady plus něco navíc – třeba na dovolené, restaurace nebo na to, aby si člověk mohl peníze také užít.
Je podle vás důležité mít před první investicí vyřešenou finanční rezervu? Tedy vytvořit si nejdřív zásobu na spořicím účtu a až potom investovat?
Myslím, že to nemusí být buď, anebo. Když člověk začíná, může podle mě postupovat paralelně. Líbí se mi princip z knihy Nejbohatší muž v Babyloně, kde se peníze každý měsíc rozdělují na několik hromádek.
Když má člověk dluhy, jednu část použije na jejich splácení. Další část jde do rezervy a další třeba do investic. Pokud někdo nemá nic – ani rezervu, ani investice –, připadá mi škoda čekat, až si vytvoří rezervu, a teprve potom začít investovat. Tím se první krok zase jen oddaluje.
Přišlo by mi rozumné říct si: rezervu budu budovat postupně, ale menší část peněz pošlu i do investic, aby se už něco začalo dít. Ten psychologický efekt je důležitý.
Jinak si myslím, že rezerva je naprosto klíčová pro vnitřní klid. Pro nás doma je zásadní a nedokážu si představit, že bychom neměli likvidní rezervu alespoň na půl roku života. Záleží ale na situaci každého člověka – jestli má partnera, děti, vlastní bydlení, nebo nájem. Univerzální odpověď neexistuje.
A co pravidlo 50-30-20? Platí podle vás, že by člověk měl dávat 20 procent příjmů na investice?
Jako obecné pravidlo mi to připadá dobré. Zároveň ale hodně záleží na výši příjmu. Právě teď píšu pohádku o investování pro dceru a pracuji tam s principem tří měšců: měšec na život, měšec na investice a měšec na radost. Ten na radost je nejmenší, ten investiční prostřední.
Když někdo vydělává víc, nedává podle mě smysl držet se dogmaticky dvaceti procent, pokud může investovat třeba třicet nebo padesát procent. Naopak když někdo opravdu nemá, třeba matka samoživitelka, i pět procent může být obrovský úspěch.
Zvlášť pokud si lidé chtějí vybudovat pasivní příjem nebo chtějí, aby je portfolio jednou zabezpečilo, je podle mě dobré udělat si poctivou revizi výdajů. S vyšším příjmem totiž často přichází i výdajová inflace. Člověk začne kupovat lepší auto, větší bydlení, dražší dovolené – a nakonec zjistí, že sice víc vydělává, ale také víc utrácí.
My to doma děláme pravidelně. Procházíme výdaje a škrtáme to, co nám připadá zbytečné. Nemám ráda šetření za každou cenu, na to nemám povahu, ale myslím, že je důležité konfrontovat se s realitou. A pokud to jde, přitlačit a dávat do investic víc.
Jak se má začátečník zorientovat? Zmínili jsme akcie, ETF i kryptoměny. Má podle vás smysl obrátit se třeba na finančního poradce?
To je těžká otázka. Znám spoustu skvělých finančních poradců, ale zároveň si myslím, že řada z nich prodává hlavně produkty. A pak je otázka, do jaké míry je jejich motivací nastavit vám portfolio opravdu dobře, nebo vám něco prodat.
Pokud je někdo úplný začátečník, za poradcem bych šla jedině na základě doporučení. Tedy pokud mi někdo řekne: mám skvělého poradce, nic netlačí, udělá analýzu potřeb a skutečně se snaží pochopit situaci.
Obecně mám pocit, že mnoho lidí má k finančním poradcům spíš averzi. Často proto, že první otázka zní, kolik máte peněz, a pak přichází věty typu: „Společně připravíme vaši budoucnost.“ Dnes mi ale přijde, že v době AI není nic jednoduššího než si sednout a udělat si základní rešerši. Já AI používám ráda. Samozřejmě bych na základě jejích odpovědí nikdy přímo neinvestovala, ale na vysvětlování pojmů, porovnání brokerů nebo poplatků je podle mě skvělá.
Když se zeptáte, co je ETF, nebo AI nahrajete článek a požádáte ji, aby vám ho vysvětlila, může to být pro začátečníka velmi užitečné. Člověk si také může najít web, médium nebo autora, kterému důvěřuje, a postupně se vzdělávat. A fajn je občas zajít i na investiční akci. Pokud je ale někdo opravdu na bodě nula a neví, jak začít, nejjednodušší je podle mě dát si skleničku vína a začít konverzaci s AI.
Často zdůrazňujete, že si člověk má najít vlastní investiční styl. Jak poznat, že zvolená strategie odpovídá mé povaze, času a schopnosti snášet riziko?
Podle mě to člověk do určité míry pozná sám. Cítí se u toho dobře, má z toho radost, necítí tlak ani stres a v noci klidně spí. Pokud z investování cítím výrazný tlak, v noci na něj myslím a jsem ve stresu, je to signál. Jesse Livermore už ve třicátých letech říkal, že pokud kvůli investicím nemůžete spát, měli byste je druhý den prodat.
Myslím, že odpověď má každý v sobě, pokud bude trochu pozorovat, jak se u investování cítí. Je to podobné jako s podnikáním. Správný směr člověk nenajde hned, musí zkoušet a zajímat se. Kdo nic nezkusí, nic nezjistí. Zároveň bych ale neoddělovala hledání vlastního stylu od základní dlouhodobé strategie. Pokud někdo nespí jen proto, že padá trh a on má ETF, možná potřebuje konzervativnější nástroje. Musí se ale smířit s tím, že nižší riziko obvykle znamená i nižší výnos.
Jak to máte vy osobně? Dá se naučit nepanikařit, když trhy padají a člověk vidí, že hodnota portfolia klesá?
Myslím, že dá. Dá se na to zvyknout jako na všechno. I proto je podle mě důležité začít brzy. Člověk si osahá, jak se trh chová, a postupně zjistí, co je běžný pohyb a co už je něco mimořádného. Podle mě se psychická odolnost buduje právě zkušeností. A pokud má někdo i po několikátém propadu trhu deprese, měl by zvážit, jestli pro něj není vhodnější jiný typ investování.
Máte nějaké plány, jak svou platformu posunout dál? Chystáte novinky?
Novinky jsou spíš obsahové než distribuční. Na konci října nám vyjde kniha o dividendovém investování, kde jsem popsala všechno, co jsem se naučila, a také to, jak sama investuji do dividendových akcií. To určitě plánuji dát i na web. Napsala jsem také knížku pro svou dceru – pohádku o investování. Zatím nevím, jaký bude mít osud, protože ještě není definitivně domluvené, jestli ji někdo vydá.
Byla by určená pro malé děti?
Myslím, že spíš pro děti na prvním stupni, zhruba od osmi nebo devíti let. Pro úplně malé děti by některé kapitoly mohly být ještě náročné. Moje dcera má jedenáct a začala jsem ji psát krátce po jejích narozeninách.
Přijde mi to jako knížka pro rodiče i děti. Mohli by si ji číst večer v posteli. Na konci každé kapitoly mám okénko „jak to chodí v lidském světě“, kde se pohádkový princip převádí do reality. Když je tedy v příběhu popsaná třeba inflace, na konci kapitoly je vysvětleno, jak funguje v běžném životě.
Líbí se mi, že takové čtení může otevřít debatu. Moje dcera se mě díky tomu ptala na akcie, dividendy, diverzifikaci, fondy, krachy na trhu, spekulanty, daně i nemovitosti. Jedna postava se třeba nemohla zbavit nájemníka, který neplatil a ničil vybavení, a dcera byla v šoku, že ho nemůže jen tak vyhodit z bytu. Díky tomu jsme se bavily o nájemním bydlení, ochraně majitelů i ochraně nájemníků. Kdyby kniha nakonec nevyšla, i když mám předběžně domluvené jedno vydavatelství, ráda bych ji možná dala volně k dispozici. Myslím, že by mohla pomoct rodičům, kteří hledají způsob, jak s dětmi o penězích mluvit.
Mohlo by Vás zajímat: Investování do komodit
Zdroj fotky: archiv Mariky Čupa
