Přestává být Česko montovnou Evropy? Poslední černouhelný důl skončil, výroba oceli je na historickém minimu a zároveň do českého výzkumu polovodičů míří stovky milionů korun. Na první pohled jde o nesouvisející zprávy. Ve skutečnosti ale popisují tutéž věc – česká ekonomika se mění. Starý průmyslový model ustupuje a na jeho místo přichází výroba, v níž už není nejdůležitější počet rukou u linky, ale know-how, výzkum, patenty a schopnost dostat technologii na světový trh. Možná je proto nejvyšší čas přestat o Česku automaticky mluvit jako o montovně.
Nenechte si ujít: Fyzické zlato vs. Zlatá ETF
Ještě před deseti lety slovo „montovna“ fungovalo jako téměř univerzální diagnóza české ekonomiky. Vystihovalo zemi, která sice vyrábí obrovské množství automobilů, strojů a průmyslových komponentů, ale významná část rozhodování, vývoje, značek i zisku zůstává v zahraničí. Česko bylo úspěšnou součástí evropských výrobních řetězců, jenže často právě v jejich prostřední části – něco dovézt, přesně a levně zpracovat, smontovat a zase vyvézt.
Ta kritika nebyla nespravedlivá. Problém je, že jsme si z ní postupně vytvořili národní ekonomický stereotyp a opakujeme jej i v době, kdy už realitu popisuje čím dál hůře.
Podívejme se na dvě zprávy, které se mohou zdát jako symboly naprosto opačných světů. OKD na konci ledna 2026 ukončilo těžbu černého uhlí v posledním českém hlubinném dole ČSM. Skončila tím více než dvousetletá kapitola českého průmyslu. Tuzemské hutnictví současně prochází jedním z nejtěžších období své moderní historie. Podle Ocelářské unie bylo v roce 2025 v Česku vyrobeno jen 2,4 milionu tun surové oceli, prakticky stejně jako o rok dříve a stále nejméně v historii. Za pouhých deset let se tuzemská produkce snížila o více než polovinu, z 5,3 milionu tun v roce 2015.
Kdybychom se na českou ekonomiku dívali pouze optikou tun uhlí a oceli, byl by to příběh úpadku. Jenže přesně ve stejné době vzniká úplně jiný průmysl.
Server e15 nedávno upozornil na projekt, v jehož rámci má do českého výzkumu čipů zamířit přibližně půl miliardy korun. Spojují se v něm univerzity a výzkumná pracoviště s firmami jako Onsemi, Meopta nebo Advacam. Cílem navíc nemají být akademické práce uložené v databázích, ale technologie, patenty, nové produkty a potenciálně nové firmy, které bude možné skutečně komercializovat. A právě zde leží podstatnější zpráva o stavu české ekonomiky než v samotné částce půl miliardy korun.
Mohlo by se Vám líbit: Mladí lidé přistupují k investování výrazně aktivněji.
Z dolu do laboratoře
Ekonomická transformace se málokdy odehrává tak, že jednoho dne vypneme montážní linku a druhý den na jejím místě otevřeme vývojové centrum. Probíhá pomalu, nerovnoměrně a často bolestivě. Některá odvětví mizí, jiná se zmenšují, další se posouvají k automatizaci a současně vznikají obory, které jsme před dvaceti lety považovali za okrajové.
Uhlí je asi nejviditelnějším symbolem tohoto procesu. Hornictví kdysi zaměstnávalo desítky tisíc lidí a definovalo celé regiony. Jeho konec proto nelze redukovat na veselou historku o modernizaci ekonomiky. Pro Karvinsko je zánik těžby sociální i kulturní změnou, kterou čipová laboratoř v Brně automaticky nenahradí.
Stejně tak by bylo chybou radovat se z problémů hutnictví. Země bez schopnosti vyrábět základní průmyslové materiály nemusí být automaticky modernější ani odolnější. Přesto je důležité rozlišovat mezi úpadkem průmyslu a změnou jeho struktury. A právě druhý proces dnes v Česku sledujeme. Česko totiž rozhodně nepřestává být průmyslovou zemí. Mění se spíše odpověď na otázku, jaký průmysl zde chceme mít a ve které části hodnotového řetězce chceme stát.
Mohlo by Vás zajímat: Anycoin recenze
Montovna, která utrácí desítky miliard za výzkum
V roce 2024 se Česko podle dat Českého statistického úřadu na výzkum a vývoj vydalo přibližně 147 miliard korun. Samotný podnikatelský sektor investoval zhruba 95 miliard korun, tedy asi 65 procent veškerých tuzemských výdajů na výzkum a vývoj. To nejsou čísla ekonomiky, která by pouze šroubovala zahraniční součástky dohromady.
Polovodiče jsou přitom jen nejviditelnějším příkladem posunu. Pro skutečnou transformaci české ekonomiky není rozhodující pouze počet nově postavených továren. Mnohem důležitější je, jak velká část vývoje, technologií a duševního vlastnictví vzniká přímo zde.
Právě proto je zajímavější zprávou než samotná možnost další velké továrny Onsemi propojení firem s českými univerzitami a tlak na komercializaci výzkumu. Rozdíl mezi montovnou a technologickou ekonomikou totiž nakonec není v tom, zda v zemi stojí továrna. Továrny mají Německo, Japonsko i Spojené státy. Rozdíl je v tom, kdo vlastní technologii, kdo ji navrhl a kam teče největší část marže.
Slovo „montovna“ ale ještě nemůžeme úplně pohřbít
Bylo by ovšem stejně naivní tvrdit, že česká transformace je dokončena. OECD ve své analýze české ekonomiky upozorňuje na problém omezeného přenosu produktivity a znalostí mezi zahraničními nadnárodními společnostmi a domácími podniky. Zahraniční firmy působící v Česku jsou zhruba dvakrát produktivnější než domácí společnosti. Zároveň od českých podniků odebírají menší část vstupů, než je běžné v dalších zemích OECD. Domácí firmy zajišťují přibližně třetinu vstupů nakupovaných zahraničními pobočkami, zatímco průměr OECD se pohybuje kolem poloviny.
To je ve skutečnosti velmi přesný popis problému, který se za slovem „montovna“ skrýval. Nejde jen o to, co se v Česku vyrábí. Jde o to, zda má zdejší ekonomika dostatečně silné domácí firmy, které se dokážou zapojit do nejvýnosnějších částí výroby, vývoje a prodeje.
I podrobnější studie OECD o šíření inovací v Česku upozorňuje, že řada zahraničních poboček měla historicky omezenou rozhodovací autonomii a jen málo spolupracovala s místními podniky na výzkumu, spin-off projektech nebo rozvoji domácích dodavatelů. OECD však zároveň zaznamenává v posledních letech posun a větší ochotu některých firem ke spolupráci s českými podniky.
To je důležitější než prosté dělení ekonomiky na „české“ a „zahraniční“. Zahraniční investor může českou ekonomiku posunout obrovsky kupředu, pokud zde zaměstnává vývojáře, spolupracuje s univerzitami, zadává zakázky místním firmám a přenáší do země know-how. Stejně tak může česká firma zůstat pouhým dodavatelem s nízkou marží. Národnost kapitálu sama o sobě nerozhoduje. Rozhoduje místo v hodnotovém řetězci.
Čtěte dále: : crypto4me – První bezpečná cesta ke kryptu s licencí MiCA
Česko už není jen levným pracovištěm Západu
Přesto se za posledních deset až patnáct let změnilo něco podstatného. Česko už nemůže dlouhodobě lákat investory pouze relativně levnou pracovní silou, geografickou polohou a schopností dodat tisíce lidí k výrobním linkám. Nedostatek zaměstnanců, růst mezd, robotizace a konkurence levnějších ekonomik postupně oslabují samotnou ekonomickou logiku, na které klasická montovna stála.
Pokud má v Česku něco nového vznikat, musí to čím dál častěji dávat smysl kvůli technickým univerzitám, kvalifikovaným inženýrům, dlouhé průmyslové tradici, specializovaným dodavatelům a schopnosti vyvíjet složité produkty. To je mnohem zdravější základ ekonomiky než soutěž o to, kdo nabídne levnější pracovní směnu.
Současně právě zde leží největší úkol příští dekády. Nestačí vyměnit zahraniční montovnu automobilových dílů za zahraniční továrnu na čipy a prohlásit transformaci za dokončenou. Pokud má Česko skutečně vystoupit ze starého ekonomického modelu, musí větší část výzkumu, patentů, kapitálu, dodavatelského řetězce i konečných zisků vznikat doma.
Zavřené doly nejsou konec českého průmyslu
Při pohledu na zavřený důl nebo odstavenou vysokou pec je jednoduché propadnout nostalgii a začít mluvit o deindustrializaci. Jenže průmyslová síla země se v roce 2026 nedá měřit pouze počtem horníků ani množstvím vyrobené oceli. Kdysi byla symbolem hospodářské síly tuna uhlí. Dnes jím může být patent na nový polovodičový materiál.
A právě projekt spojující Onsemi, Meoptu, Advacam a česká výzkumná pracoviště ukazuje, že vedle ekonomiky, kterou jsme zdědili z minulého století, už dávno vzniká ekonomika nová. Zatím není tak velká, aby mohla starý průmysl bezbolestně nahradit, a stále má spoustu slabin. Málo domácího kapitálu, nedostatečný přenos akademického výzkumu do byznysu, nedostatek technicky vzdělaných lidí i přílišnou závislost na zahraničních centrálách.
Ale tvrdit v roce 2026, že Česká republika je prostě „montovna Evropy“, je čím dál větší zkratka. Možná jsme se montovnou nikdy nepřestali nazývat hlavně proto, že ekonomické stereotypy přežívají déle než ekonomické modely. Dolů ubývá. Produkce tradičního těžkého průmyslu klesá. V laboratořích se mezitím vyvíjejí technologie, které ještě před několika lety neexistovaly. Český průmysl nekončí. Jen začíná vypadat úplně jinak.
Mohlo by Vás zajímat: InvestingFox pod lupou
Zdroj fotky: Adobe Stock
